Intuice je mnohem důležitější než zkušenost, říká Martin Němec z kapely Precedens

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Že uteklo dvacet let od vydání předcházející řadové desky, jsem si uvědomil, až když mi to při rozhovoru k Odstínům černé řekl jeden novinář. Navíc v mezičase vyšlo několik alb mé další kapely Lili Marlene i reedice či bestofky Precedens.

V posledních několika letech mi ale přibývaly nové písničky, které mi přišly vhodné pro Precedens. A před třemi lety jsme ho dali znovu dohromady, ve značně omlazené sestavě.

K tehdejším oslavám jeho čtyřiceti let jsem si nadělil spoluhráče, jejichž věk se kolem čtyřicítky také pohyboval. Ze staré party se mnou zůstal jen Pavel Nedoma, který je mým souputníkem už osmatřicet roků.

Po dlouhé době cítím v kapele obrovskou soudržnost. Všichni muzikanti mají Precedens jako prioritu a já si proto řekl, že bych s nimi nové písně rád zaznamenal.

Asi třičtvrtě roku jsme jednali s nejmenovanou velkou gramofonovou firmou. Potom nám ale její představitelé řekli, že mezi ně přišli chlapi s kalkulačkami, kteří sice hudbu moc neposlouchají, ale vyznají se v byznysu, a vyšlo jim, že se jim vydání naší desky patrně nevyplatí.

A tak jsem si řekl, že mám přece vlastní vydavatelství, u kterého jsem už vydal desku Lili Marlene a dvě knihy. Rozhodl jsem se, že u něj tedy vydám i naši desku, což se přes mnohá martýria, počínají zajišťováním financí a konče výrobou, podařilo. Vyšla na elpíčku, cédéčku a samozřejmě i na digitálních platformách.

A protože jsme chtěli, aby na naši práci dohlížel ještě člověk zvenčí, vybrali jsme si na mix a mastering Moimira Papaleska. S výsledkem jsem velice spokojen.

Děje se mi v životě to, že ode mě lidé obvykle odcházejí z vážných důvodů. Většinou nejsou ani tak osobní, ale spíše profesní. Naše první zpěvačka Bára Basiková si v podstatě házela korunou, jestli zůstane v Precedensu, anebo odejde do Stromboli. Vyhráli Stromboli.

Petra Koláře, který přišel po ní a byl s námi sedm let, to zase táhlo k Arakainu. Ve chvíli, kdy se v rádiích začala hrát naše písnička Jsi můj anděl, mi oznámil, že od něj dostal nabídku, kterou se rozhodl přijmout.

Podobné to bylo i s Ivou Marešovou. Vždycky jsem byl zklamaný, ale současně to ve mně probudilo energii k tomu, abych nachystal repertoár pro nového zpěváka.

Některé skladby zůstávají, ale pokaždé se snažím hlavně o novou tvorbu. To se děje i se současnou sestavou se zpěvačkou Danielou Langrovou. Díky bohu mě to baví a vlastně i láká a inspiruje.

Když pominu to, že na rozdíl od Petra Koláře je žena, pak především v tom, že není sopranistka, ale disponuje altem. Pro kapelu to má tu výhodu, že posluchači chápou, že má jiný hlas než Bára Basiková, nesrovnávají jí s ní tolik, což se dělo všem našim zpěvákům, a vnímají, že musíme se staršími písněmi trochu jinak pracovat.

Přitom jsem přesvědčen, že u starších i novějších skladeb se díky jejímu altu více spojila hudba se zpěvem. Působí to celistvě, nejsme už zpěvačka s kapelou, ale plnohodnotná kapela.

Především mě to vedlo k větší pokoře. Když se nám v osmdesátých letech dařilo, šlo všechno snadno a já si myslel, že to tak bude celý život. Jenže pak přišly trable, změny v sestavě a těžkosti. Proto je současné složení Precedens úžasné a já mám k tomu, co se stalo, pokoru. A mám i radost.

Podle mě to bylo s deskou Pompeje z roku 1989. Alba Doba ledová, Věž z písku a Pompeje jsem považoval za trilogii. Před vydáním Pompejí z kapely odešla Bára Basiková. V době, kdy jsme ale desku připravovali, se zase vrátila a nazpívala skoro všechny písně.

Zpětně vidím, že jsem tenkrát byl oslněný sám sebou, protože jsem skládal spoustu divadelní a filmové hudby. Do desky Pompeje jsem mnoho takových fragmentů implantoval, což mi připadlo hezké, ale ve skutečnosti to bylo s hudbou Precedensu trochu neslučitelné.

Přelomová byla Doba ledová. Je to proto, že nás tehdy řídil instinkt. Produkci dělal náš kamarád novinář Vojta Lindaur, který o ní nevěděl vůbec nic.

Já o nahrávání věděl také pendrek, ale najednou jsme se ocitli ve studiu Smetanova divadla v Praze a učili se za pochodu, jak se nahrává deska. Vedla nás intuice.

Od té doby na ni sázím. Dělal jsem to vždycky, a když jsem to neudělal, nevyplatilo se mi to. Intuice je mnohem důležitější než zkušenost. O tom jsem přesvědčen.

Ano, je také velmi intuitivní. Mám například moc rád německou rockovou kapelu Rammstein, líbí se mi její sebeironie i zvuk. A mám pocit, že v titulní písni alba je trochu slyšet. Vzniklo to podvědomě a intuitivně.

Možná je to ale i tím, že v Precedensu dnes hrají mladší lidé, kteří mají větší rockový drajv. Miluju tuhle kapelu, je to naše nejlepší obsazení.

Chtěl jsem ji mít nahranou podle vlastních představ, které nenaplňovala ani jedna z dříve vydaných verzí. Je to celkem logické.

Já tu písničku půjčil Michalu Prokopovi a byla to pro mě velká čest. On ji s kapelou Framus Five nahrál na své album a udělali to po svém, což je v pořádku. V Lili Marlene ji zase nazpívala Dáša Součková ve svém pojetí a skvěle.

Mám rád jeho tvorbu a doufám, že i on si cení mé. Kdysi napsal písničku Kristiáne vstávej pro desku s Bárou Basikovou. Bylo to album nahrané se skupinou Basic Beat, což dnes vidím jako jednu z největších chyb, které jsem v hudebním životě udělal. Přejmenoval jsem Precedens kvůli tomu, že s námi byla Bára a všem bylo jasné, že je to v podstatě její sólový projekt.

Potom jsem ale zjistil, že byť jsme hráli i písně od jiných autorů, lidé měli skladbu Soumrak bohů pořád jasně spojenou s Precedensem. A bylo to tak správně. A tak jsme se samozřejmě vrátili k názvu Precedens. A ten současný má opravdu mimořádnou energii.