Článek
No Name jedenáct let vítězili v kategorii Slavík bez hranic v anketě Český slavík. Ta kategorie ale byla zrušena. Cítíte stále náklonnost českého publika?
Čtyři pětiny našich koncertů se konají v Česku, takže ji pořád vnímáme. Navíc kdekoli hrajeme, reakce jsou krásné.
Existuje festival Hudba na vinicích, který má skvělou atmosféru v prostředí vinohradů, ale i nekompromisní pravidla. Honorář kapely se odvíjí od toho, kolik na ni přijde lidí. A naše honoráře jsou slušné, většinou míváme vyprodáno. I z toho usuzuju, že zájem o No Name v Česku trvá.
Ohlížíte se za třiceti lety života kapely rádi?
Vzpomínáme na ně velmi intenzivně, zvláště pak na začátky. Nezapomínat na ně je totiž způsob, jak se dobře motivovat a vážit si toho, co se kolem nás momentálně děje.
Nedávno jsme se zrovna bavili o tom, že jedna věc je prosadit se, a druhá soustředit se na neustálý progres a jít plynule dopředu. Proto jsme na sebe stále nároční. Neustále cvičíme a tvoříme, a to nás udržuje v perfektní formě.
Kdy jste začali mít pocit, že vaše kapela funguje tak, jak jste chtěli?
Máme doma takový modrý sešit, do kterého si zapisujeme každý koncert, který jsme odehráli. Když jsme před deseti lety slavili dvacetiny, bratr Roman se rozhodl podle záznamů v sešitu spočítat, kolik koncertů jsme odehráli.
Po pár dnech jsem se ho zeptal, jestli to má už uzavřené. Odpověděl mi, že ne, protože když se dostal k roku 2001, udělalo se mu zle. Zeptal jsem se ho, co se stalo, a on mi řekl, že jsme v tom roce ještě pořád hráli zadarmo.
Fakticky jsme sice vystupovali za honorář, ale všechny peníze šly do různých splátek za věci, které jsme potřebovali k existenci. Myslím si, že čím déle trvá, než si kapela může říct, že už to stojí zato, tím déle to pak vydrží.
Na Slovensku se nám začalo co do počtu koncertů dařit v roce 2000, kdy se tam stala hitem písnička Ty a tvoja sestra. O rok později jsme se díky písni Žily prosadili i v Česku. V těch časech jsme hráli asi dvě stě koncertů ročně, každý týden od středy do soboty.
Bylo to jednoduché. Byli jsme mladí, měli jsme chuť i touhu a věřili jsme, že nás jednou budou mít fanoušci rádi a my se budeme hudbou živit.
Máte ještě pořád nějaké ambice?
Nikdy jsme je mít nepřestali, protože není možné kalkulovat s tím, že jsme zavedená kapela a ono to vydrží. Každá písnička, která se lidem líbí, je pro nás důležitá. Navíc nás pořád baví tvořit i hrát.
Řídíme se heslem: Žij tak, jak zpíváš, a zpívej tak, jak žiješ. Důležitá je pro nás autenticita, proto jsou naše texty ze života.
Vzpomenete si na pocit, který jste měl, když jste dokončili písničky Ty a tvoja sestra a Žily?
Netušili jsme, jaké je být hvězdou na česko-slovenské scéně, ale cítili jsme, že když bratr Roman navrhl, abychom zpívali o tom, že si na své dívce nejvíce ceníme její sestry, je to silný nápad, který nezůstane bez povšimnutí. Píseň Žily zase byla zpěvná a bylo jasné, že je to výjimečná věc.
Často se mě mladší kapely ptají, jaké je mít stadionový hit. Odpovídám jim, že to vůbec není snadné. Když totiž máte jeden, potřebujete i druhý, a když máte dva, potřebujete třetí, a tak dále. Takže když se někomu podaří napsat písničku, jako je Ty a tvoja sestra, aby mohl jít dál, potřebuje i Žily.
A má-li být kapela úspěšná, musí mít v repertoáru písničky pro celou rodinu. Rychlé, pomalé, hloubavé, lehké, zkrátka všechny.
Jak moc je skladba Ty a tvoja sestra, u níž jste autorem textu, autentická?
Od té doby, co jsem se oženil, je to promlčené. Myslím si nicméně, že když máte dívku a ta vám představí svou mladší sestru, leckoho napadnou různé věci. Alibisticky také říkám, že v době, kdy nás ten slogan napadl, jsme všichni v kapele měli partnerky, které měly mladší sestry.
Měl jste někdy pocit, že už žádnou úspěšnou písničku nenapíšete?
Různí lidé nám říkali, že některé své skladby nemůžeme překonat. My jim vždy odpovídali otázkou. Ptali jsme se, proč bychom je měli překonávat? Nesoutěžíme sami se sebou, jen se pořád snažíme psát dobré písně.
Ve vašich skladbách se často objevuje duchovní rozměr. Věříte v Boha?
Ano, je to důležitá součást mého života. Je to těžko prokazatelné, nehmotné, ale nějaká síla tu je. O tom jsem přesvědčen.
Před lety jsem požádal Jarka Nohavicu, jestli by přišel na konzervatoř, kde jsem učil, na besedu. Během ní jsem mu položil stejnou otázku, jako vy mně. Jestli věří v Boha. A on mi odpověděl: Igore, nechci vědět všechno.
V podstatě mi tím kulantně řekl, abych se o to nestaral. A já si uvědomil, že všechno, co se týká víry, vnímám stejně.
No Name v aktuální síle
Kdy jste měli v kapele největší krizi?
Nejhorší to bylo v roce 2014, kdy jsme zjistili, že náš klávesista Zoli Sallai potřebuje pomoc. Věděli jsme, že to kapelu neohrozí, měli jsme k dispozici dva náhradní muzikanty, ale ta situace byla špatná.
Zoli měl problém s pitím. Byl to jeden z důsledků depresí z nefungujícího vztahu. Přišel pak i o práci učitele na konzervatoři, a tak jsme mu zbyli jenom my. Přitom nebyl schopen spolehlivě hrát, měl motorické problémy, zpomalené reakce a podobně. Bylo jasné, že mu mohou pomoci jenom odborníci, a tak jsme ho doslova přinutili, aby se šel léčit.
Když se po třech měsících vrátil, můj bratr Ivan mu řekl: „Kde jsi byl? To nám už nikdy nedělej, protože jsme skoro ztratili chuť a sílu hrát.“ Ta chemie, kterou mezi sebou máme, je fantastická a Zoli byl její součástí.
S jeho návratem jsme nicméně rozkvetli. Zoli je už dvanáct let čistý, a co je zajímavé, dnes učí on nás. Když se třeba po koncertě a večírku ráno v hotelu probudím unavený, podívá se na mě a řekne: Igy, vždycky jsem ti říkal, že si stačí dát tu první…
Zkrátka to, že jsme na něj tenkrát počkali, nám od té doby požehnaně vrací.
