Článek
Festival Mezi ploty poběží koncem května. Co budete v tu dobu dělat?
Pravděpodobně budu připravovat tělo a mysl na letní sezonu. Budu hrát na velkých festivalech po republice, na Colours of Ostrava, Beats for Love, na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech… Budu skládat spoustu zajímavých písniček. Doba jim přeje. Naši reprezentanti vládní moci budou zlobit čím dál tím víc, jak se zdá… Jinak Mezi ploty podporujeme s Jakubem Žáčkem delší dobu. Jsme jeho průvodci v on-line světě.
Co si na akci vyberete?
Ani nevím, zda budu mít čas být v Bohnicích a nějaký koncert si celý užít. Budu tam dělat rozhovory. Na všechny interprety se těším. Osobně řadu z nich neznám, rád je poznám a mám na ně řadu otázek ohledně duševního zdraví, závislostí na návykových látkách…
Témata jsou s areálem, kde se Mezi ploty konají, spojená. Stejně jako Lukáš Pavlásek. V propagačním spotu vystupujete ještě s Jakubem Žáčkem. Jde o nové umělecké trio?
Pro tuto akci ano. Lukáš je tváří Mezi ploty roky, zůstává jí. A Jakub Žáček? S tímhle skvělým hercem jsem se potkal na pražském festivalu zmrzliny. Padli jsme si do oka. Vzniklo obrovské přátelství. Zjistil jsem, že chci pracovat s neuvěřitelně nadaným, vtipným a kreativním člověkem, který má navíc podobný smysl pro humor.
Vaše skladby nebývají dlouhé. Jak dlouho, v průměru, vznikají?
Pro mě je důležité, aby se daly ukoukat. Algoritmy jsou nelítostné. Doba se zrychluje, pozornost diváka se nyní točí kolem minuty. Vím, že k tomu pak stačí sloka a refrén. A díky tomu, že jsem zhruba rok hodně pracoval s umělou inteligencí, hrál si se softwary, vymyslel jsem si workflow, naklonoval jsem si svůj hlas tak, aby se mi líbil, díky softwaru, písničku dokážu udělat za relativně krátkou dobu, a to ve velmi slušné kvalitě. Zprůměruji to, jedna, včetně klipu, představuje deset, jedenáct hodin mé práce.
Jsem o pár let starší. Přiznávám se, že jsem na vás narazila až v lednu, v souvislosti s politikou, s protestsongy. Jsou ve vaší tvorbě novinkou, ne?
Je to celé na delší vyprávění, jde spíš o náhodu. Koncem roku odlétám pravidelně do Austrálie, surfovat, odpočívat s milovanou ženou, relaxovat. Po návratu domů jsem v lednu chtěl spustit nový obsah na svých sociálních sítích. Inspirovala mě v tom částečně minulost: projekt delfín Adolfeen, který bodoval za covidu, a pak úžasný africký tiktoker.
Hrdina sociálních sítí, drzý delfín Adolfeen s německým přízvukem a sklony diktátora, v rukou svého stvořitele Dominika Turzy. Video s názvem Corona Firus zhlédly na YouTubu více než tři miliony lidí.
Jeho pseudopodcast, v němž pokládal opravdu velmi blbé, až debilní, otázky partnerovi, dalšímu podcasterovi… Jenže jsem se z ciziny vrátil do naší reality a není mi jedno, v čem žijeme. Ostatně, první politickou písničku jsem udělal před deseti lety, na tehdejšího ministra financí Andreje Babiše, na Čapí hnízdo. Na Facebooku uspěla. Řešilo se i, jestli a kým byla placená…
A byla?
Samozřejmě, že ne. Ale viděl jsem, jaký dopad může mít podobná politická skladba. Jen jsem tehdy žil v šíleném období závislosti na alkoholu a drogách. Naplno jsem si její potenciál neuvědomil.
No a letos v lednu, když jsem se vrátil z Austrálie a přečetl jsem si, co pan ministr zahraničí (Petr Macinka, Motoristi – pozn. red.) napsal panu prezidentovi, rozčílilo mě to. Přišlo mi dobré emoce ze sebe dostat ven způsobem, který mě naučila adiktoložka Markéta Miláčková, v rámci kreativní činnosti. Sedl jsem si do studia, mám ho osmnáct, dvacet let, k počítači, napsal text a za chvíli jsem měl písničku, kterou jsem okamžitě nahrál a dal ven.
Strhla lavinu, předpokládám. Dostala se totiž leckam, stala se hitem. Slova: ty k*ndo, na prezidenta mi nesahej, mluvila mnohým z duše.
Přišlo mi taky strašně moc reakcí, pozitivních i negativních. Taky vím, že se už nemusím skrývat za plyšového Adolfeena. Teď jsem jinde. Můžu říct to, co chci, způsobem, který se mi líbí a který mě baví. Šel jsem do toho. Zpracoval jsem pak do písní i negativní komentáře, které mi chodily a chodí. Vznikají z nich mé hudebně společenské glosy.
Vám ty hejty nevadí?
Dneska už je dokážu házet za hlavu. K čemuž mi pomohl zase Adolfeen. Za covidu se „postavil“ na stranu nosičů roušek. Říkal jsem jeho prostřednictvím, že by lidé měli nosit roušky, respektovat vládní rozhodnutí. Ty následné hejty byly opravdu zlé. Přicházelo jich hodně, některé ve mně spouštěly úzkosti. Tehdy jsem byl čerstvě propuštěný z léčebny a lidi mi psali: radši fetuj…
To vám ale píšou také teď.
Ano, jenže už mám hejty většinově zpracované. Rozebíral jsem je s adiktoložkou. Naučila mě nebrat si je osobně. Říkala mi, že je píšou nešťastníci, kteří tím ze sebe dostávají ven negativní energii. Ten člověk je naštvaný.