Článek
Postavu Jamese Newella Osterberga Jr., jak se Iggy Pop ve skutečnosti jmenuje, každý hudby znalý fanoušek pozná už jen podle siluety. Tenhle chlap charakteristicky vystouplý bok, jeho chůze je kulhavá a pódiové pohyby specificky nervní.
Stále také koncertuje do půl těla svlečený. Pravda, jeho postavu už nezdobí bezmála učebnicové svaly, léta je unavila i oslabila. Že ale takto stále vychází na pódia, je úctyhodné.
Ať už proto, že si tak zachovává klasické znaky svého uměleckého já, nebo že vystavuje na odiv tělo takové, jaké ho lidé ve věku těsně pod osmdesáti lety fakticky mají. V tomhle je ukázkově punkový, věrný své staré umělecké filozofii. Nedělá si hlavu s tím, co na jeho současnou vizáž řeknou třeba takoví puritáni. A možná je i provokuje.
V hodinovém bloku, který v Ostravě odstartoval o pár minutek dříve, než podle programu měl, byly písničky jak z jeho sólového repertoáru, tak z dob, kdy byl členem či spolupracoval s kapelou The Stooges. Zazněly písně Passenger, Raw Power, Death Trip, 1970 a další. Publikum takto vystavěný set přijalo s nadšením, protože písně z něho většinou znalo. Také si užívalo toho, s jakou chutí se Iggy Pop na pódiu činil.
Ano, některé jeho pohyby byly těžkopádné, mnohé poněkud nemotorné, někdy to máchání rukou nedávalo smysl, a když si lehl na pódium na záda, vstal pak s velkými těžkostmi. Jenže stárnutí dělá z Iggyho Popa milého punkového dědu, který během svého vystoupení několikrát publiku s až dětinskou radostí mával, a přitom působil nesmírně pokorně.
Nebyl to koncert z nezapomenutelných. Byl nicméně autentický, v poctivé míře rebelský a s ohledem na skvělý výkon kapely i dobrou hlasovou kondici Iggyho Popa profesně zvládnutý.
Bratr Billie Elish je jiný
Ve čtvrtek došlo i na velmi očekávané vystoupení Finnease, jinak bratra americké zpěvačky Billie Eilish. Je autorem drtivé většiny jejího repertoáru, zažívá tedy v této pozici velkolepý světový úspěch. Jeho vlastní repertoár je však úplně jiný.
Finneas vystoupil na hlavní scéně.
Opustil v něm svět elektroniky a syntetiky a se živou kapelou naservíroval koncert vystavěný z klasických poprockových písniček. Většina z nich je v zásadě průměrná a Finneas navíc působil na pódiu dojmem, že ho vystoupení trochu otravuje a raději by byl úplně někde jinde a s někým jiným. Objektivně je přesto třeba uznat, že z jeho skladeb prýští pozitivní energie a klid.
Izraelská zpěvačka a hudebnice Noga Erezová mohla později večer sotva popřít, že je právě Billie Eilish, a tedy písněmi Finnease, inspirována. Nejenom že se jako slavnější zpěvačka češe i strojí, ale její skladby se doslova odrážejí od jejího zvuku.
V podstatě bylo její vystoupení dobré, moderní, dynamické. Jenom toho původního v něm mnoho nebylo. A je jedno, že tohle by se dalo říct o naprosté většině současných tvůrců a zpěváků.
Bizarní bylo koncertování australské partičky Mainline Magic Orchestra. Tvoří ji tři kamarádi, provozují tuctový house, což znamená, že jsou v něm zoufale nepůvodní, a na pódiu spíše otravují.
Což o to, dva členové, kteří mačkají čudlíky a klapky syntezátorů, a ještě si při tom stihnou pro svůj soukromý archiv fotografovat či natáčet publikum, nějakou tu činnost mají. Frontman John Heaven ale v podstatě nemá do čeho píchnout, protože i zpěvy jsou většinou z playbacku.
A tak na pódiu hopsá, tváří se, že je pořád neskonale mladý, potí se, zadýchává a s oblibou ukazuje publiku svou zadnici a k tomu přidává vulgární gesto, ke kterému potřebuje prst.
Kdyby tahle kapela za něco stála, čert to gesto vem. Jenomže ona nestojí za nic, takže jediné, co může nabídnout, je něco, co se nějak vymyká. To, co si ale vybrala, je mimořádně trapné.
V porovnání s ní jsou Pařížané Justice elektronickým pohlazením po duši. Jejich skladby jsou nápadité, stylově pestré a koncertní prezentace veskrze důstojná.
Pozice závěrečné kapely druhého dne se ujali s bravurou, a ještě k tomu nabídli pozoruhodnou světelnou show.
