David Koller: Nejsem homo politicus. Není to můj program

Začalo to v době, kdy vznikaly písničky na mou dosud poslední desku LP XXIII. Patrik za mnou přišel a požádal mě, jestli bych pro něj nenapsal písničku do filmu. Nakonec z ní sešlo, ale jelikož byla takříkajíc ve vzduchu, dodělali jsme ji a vyšla pod názvem Bodlák. Podělili jsme se o text a tím vznikla naše spolupráce.

Patrik má rád, když může napsat text na hotovou hudbu. Domluvili jsme se tedy, že kdybych si myslel, že by mi mohl s nějakou další písní pomoci, pošlu mu demosnímek. A to se stalo v případě skladby Nebudem si lhát.

Napsal jsem mu téma. Chtěl jsem, aby text byl trochu sexy, aby to byla zábava. On napsal příběh, který jako by byl z červené knihovny. Je to taková krátká povídka. Líbí se mi, že to zažil skoro každý člověk.

Patrik je schopen napsat text během jednoho, maximálně několika dnů. Úprava je pak pro něj otázka několika hodin. Dělá se s ním dobře, je profesionál, který splní to, co slíbí.

Před lety jsem hrál v pražském Studiu Dva v jím předělané divadelní klasice Vánoční příběh. Hrál jsem ducha, takže jsem si v podstatě mohl dělat, co jsem chtěl. Bylo to poprvé, co jsem hrál divadlo.

Měl jsem velkou trému. Nejsem herec, takže jsem se vždycky musel maximálně soustředit. Dopadlo to ale dobře.

Když se soustředím na to, abych měl na veškerou předkoncertní přípravu dost času, tréma se u mě překlopí do pocitu, který podle mě mají závodníci před startem. Těší se, až závod začne a bude po trémě.

Jsem rád, že jsme si to s ním mohli den před tím vyzkoušet, protože se ukázalo, že je naprosto profesionální. Dirigent i muzikanti měli všechno perfektně naučené, takže jít s nimi na pódium bylo snadné. Hráli jsme od půl dvanácté odpoledne a těšilo mě, že přišlo dost lidí a zpívali si s námi. Pro mě to byl skvělý koncert.

Někdy v roce 2014 jsem vystupoval na Staroměstském náměstí v Praze na jednom koncertu před volbami. Byla to výzva pro lidi, aby šli k volbám a dali hlas demokratickým stranám. K tomu jsem vydal písničku od Karla Kryla. Nazpívalo ji několik zpěváků a Ben byl mezi nimi. Tehdy jsme se potkali poprvé.

Později jsem požádal různé muzikanty, aby se mnou nahráli na album nějakou mou písničku. Jedním z nich byl i on, přišel mi totiž zajímavý. Vznikla skladba Nic není nastálo, která se dočkala i určité popularity. Jeho ochotu jsem mu oplatil na jeho posledním albu, kam jsem jednu písničku nazpíval a ve druhé natočil bicí.

Nejsem si jist, jestli chápu jeho svět. K hudbě má jiný přístup, než mám já, ale dostavil se u mě pocit, že bych se ho od něj mohl částečně naučit. Člověk se musí učit pořád.

Myslím si, že to bylo někdy v roce 1976. Byl jsem tam jako divák, jeli jsme s přáteli na muzikanty z kapely Vladimíra Mišíka. On byl tehdy zakázaný, ale oni tam vystoupili pod jiným názvem. Bylo to kdesi u řeky Moravy.

Všude kolem byli policajti, aparatura byla děsná, a když vylezl na pódium Jim Čert a řekl o prezidentu Husákovi něco konkrétního a vulgárního, policajti festival ukončili. Je zajímavé, že jsme se pak dozvěděli, že Jim Čert s nimi byl kamarád.

V osmdesátých letech moc festivalů nebylo a v devadesátých, když přibývaly, jsme na nich zase s Lucií nehráli, abychom nemuseli podstupovat martýrium s technikou, která bývala různá.

Ano, většinou je to v pohodě. Obvykle platí to, co se domluví.

Nevím. Spousta lidí si myslí, že jsem homo politicus, ale není to můj program. Užívám si prostě toho, že žiju v demokratické zemi a mohu si říkat, co chci.

V tuto chvíli zatím nevím o tom, že bych chtěl někoho ve volbách podporovat. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.