Hlavní obsah

Herečka Rozálie Havelková vzpomíná na Jiřího Menzela: Chci dělat věci jako on, pořádně

23. 4. 2022, 9:09

V pětadvaceti letech má Rozálie Havelková za sebou řadu zajímavých činností. Ve třinácti poprvé stála na jevišti jako herečka, vyzkoušela si modeling, studovala flamenko, naučila se hrát na harmoniku, s níž zpívá šansony, ke kterým si píše texty i hudbu.

Foto: Milan Malíček , Právo

Rozálie Havelková se chce víc věnovat své autorské tvorbě.

Článek

Rok vystupovala v belgickém cirkusu s kabaretním číslem. Loni v září měl v pražském Divadle Bez zábradlí premiéru muzikál Cabaret, v němž ztvárňuje zpěvačku Sally Bowles. Hraje i ve filmu a pravidelně zpívá s kapelou Melody Makers svého otce, muzikanta, herce a režiséra Ondřeje Havelky.

Jak se vám to podařilo všechno stihnout?

Ani mi nepřijde, že bych toho stihla na svůj věk hodně, vždyť už jsem stará. Nicméně začala jsem brzy, proto jsem toho zvládla asi trochu víc. Tatínek mi odmalička dával příležitosti jak v divadle, tak i s kapelou. Poprvé jsem s ním na jevišti tančila charleston ve dvanácti.

O rok později jsem začala hrát v jeho inscenaci Zločin v Posázavském pacifiku. Byla to vlastně má divadelní a hudební škola, kterou jsem nevystudovala. Ve světě je brzký start obvyklý a v pětadvaceti je řada hvězd už na vrcholu slávy, ne-li vyřízených. Zatímco já se svou sólovou kariérou teprve začínám. Ale Radůza vydala první sólové album v sedmadvaceti, takže snad ještě není pozdě.

Dáváte něčemu přednost?

Nerada bych dělala všechno, a nic pořádně. Občas si připadám rozptýlená, mám pocit, že se očekává, že si vyberu, jestli chci být víc herečka, nebo zpěvačka. Ale mě baví právě ta pestrost. Mám štěstí, že jsem zatím nemusela dělat něco, co jsem nechtěla. A také štěstí na příležitosti, které mě posunuly dál.

Dneska hraju opět ve Zločinu v Posázavském pacifiku, už ne tu malou holčičku, ale hlavní ženskou roli, a také Sally Bowles v Cabaretu v Divadle Bez zábradlí. To je snová role, za kterou jsem moc vděčná. Hodně mě posunula v herectví, ale i ve zpěvu. Cabaret je jazzový muzikál, takže můžu uplatnit svou zkušenost z Melody Makers, zároveň je to i velmi emoční zpívání.

Ale Sally souvisí i s mým ročním cestováním s cirkusem, protože filmový Cabaret jsem si objevila právě v té době. Úplně jsem mu propadla, hrála jsem si na Sally, protože stejně jako ona jsem účinkovala každý večer v téže kabaretní show. A jsem moc vděčná režiséru Adamu Skalovi, že dal hercům velký prostor a svobodu pro vlastní uchopení role. I to mě jako herečku hodně naučilo.

Divadlo Bez zábradlí zítra zahájí Festival Jiřího Menzela věnovaný jeho tamním inscenacím, ale i filmům a dalším aktivitám. Co budete na slavnostním večeru dělat?

Zpívat a hrát na harmoniku, a sice písničku z filmových Postřižin Loďka je dlouhá, kterou jsem se naučila už ve dvanácti letech, a pak nějakou ze svých písní. Možná Pikového krále, protože Jiří Menzel je pro mě filmový král.

Poznali jste se osobně?

Když jsem na gymnáziu psala ročníkovou práci o české filmové nové vlně, táta mi s ním domluvil setkání. Vznikl rozhovor, který mimochodem nikdy nikdo nevydal. Byla jsem u něj doma a on mi říkal svůj bonmot o tom, že film je jeho manželka a divadlo milenka.

Těším se, že se teď seznámím s jeho milenkou, protože jsem žádnou z jeho divadelních inscenací zatím neviděla. Je to ostuda, protože jen v Divadle Bez zábradlí jich je tolik, že vydají na celý festival. Menzelovy filmy miluju, mám ho ráda i coby herce v nich, zvláště jako kouzelníka Arnoštka v Rozmarném létě.

Jak na vás tehdy Jiří Menzel zapůsobil?

Byla jsem mladá, hloupá a hodně nervózní, dneska bych si to setkání určitě užila docela jinak, už totiž nejsem mladá. Odpusťte, to je ta narozeninová krize. Pan Menzel byl ke mně moc milý, měl velké charisma, dokonce i doma v bačkorách u televize. Tvrdil o sobě, že je hrozný lenoch, ale přitom toho stihl docela dost. A hlavně dělal věci pořádně. To jsem od něho, od táty a pár dalších lidí převzala jako svou zásadu.

Kdesi jste tvrdila, že není vždy dobré plnit si sny, ale vy si za jejich splněním dost cílevědomě jdete, už od snu o kočování s cirkusem…

Ony se mi tak nějak plní samy. Ale samozřejmě k tomu, aby člověk v devatenácti odjel na rok na cesty s cirkusem, musí mít asi trochu kuráž. Zároveň jsem však nejela do žádného squatu, bylo o mě velmi dobře postaráno. Cirkus mi poskytl krásnou dřevěnou maringotku, kterou jsem měla jen pro sebe. Každý ze členů ansámblu si v ní s sebou po štacích vozil kus domova. Bylo to moc krásné. Ráda na to období vzpomínám.

Čemu chcete věnovat energii do budoucna?

Rozhodně autorské tvorbě. Dokončuju svou první desku, budou na ní mé šansony, v nichž se cítím nejvíc svá. Zpívám ráda s Melody Makers, ale to je spíš role swingové zpěvačky v duchu stylizace programu, zatímco ve svých písničkách dávám publiku své drsnější já. A na koncertech nebo při natáčení klipů můžu ovlivnit i scénografii, kostým, celou podobu vystoupení. A to mě moc baví.

Jak se bude deska jmenovat?

Asi Korzetiér, podle jedné z mých písní o vztahu s jedním takovým korzetiérem, který pomalu, ale jistě utahoval šňůrky korzetu. Ale na mé chystané desce je i písnička Pětadvacet na holou, což by se jako název desky k mým čerstvým pětadvacetinám koneckonců také docela hodilo.

Reklama

Související témata:

Výběr článků