Článek
Sidonie Nádherná prožila na svou dobu mnoho radostí, ale také ztrátu řady blízkých. Chtěla byste se ocitnout v její kůži?
Když to vezmu z tohoto tragického úhlu pohledu, tak ne. Ale byť neměla manžela ani děti, žila neskutečně naplněným životem. Nechodila přitom na večírky nebo povrchní plesy, nevedla společenský život typický pro šlechtu, naopak pěstovala plnohodnotné vztahy. Dokázala však být i sama se sebou, individualistkou, a v tom jsme si asi podobné.
Dovedete si představit hrát baronku na stříbrném plátně?
Byla by to krásná role. Scénář dokonce existuje, původně jsem totiž komiks zamýšlela jako celovečerní film. Tehdy jsem studovala scenáristiku na losangeleské univerzitě, což pro mě bylo přirozeným vyústěním celoživotní záliby v tvůrčím psaní a zároveň herectví.
Poměrně brzo jsem si ale uvědomila, že hotový scénář k Sidonii má jistou literární a vizuální formu, která by v komiksu skvěle fungovala. Ovlivnilo mě jistě i přátelství s Jaromírem 99 a Jaroslavem Rudišem a směrem ke komiksu mě posunula také Jaromírova manželka Johana Švejdíková.
Hrdinčin život rámujete čtyřmi v zásadě obyčejnými dny z různých údobí. Proč právě tak?
Chtěla jsem najít vhodnou strukturu, jak pojmout celý život ve dvou hodinách filmu, respektive na sto osmdesáti stranách komiksu, a neklouzat po povrchu, ponořit se do hloubky a intimity určité chvíle a současně překlenout celý život. Zajímá mě, jak se člověk v průběhu života mění a co u něj zůstává stále stejné. Kontrast mezi kapitolami, dny oddělenými mnoha lety, tento vjem zesiluje.
Co podle vás v Sidonii vydrželo až do smrti?
Smysl po dobrodružství. Byla nebojácná, což je znatelné kupříkladu u jejího ilegálního přechodu československých hranic v roce 1949. Tenkrát byla odhodlaná se přestěhovat do Argentiny a začít tam nový život, byť jí bylo přes šedesát let.
Ale taková byla už jako dítě. Nerada se omezovala pravidly, kterými nás zatěžkávají společnost, politika nebo rodina. Odmala byla svobodomyslná a přitom velmi citlivá. Všechno prožívala naplno.
V závěru přiznáváte zdroje, a to publikace Aleny Wagnerové nebo biografii Dáma z rajského ostrova. Zbytek příběhu je čirá fabulace?
Četla jsem znovu knihy z té doby, třeba od Stefana Zweiga či Franze Werfela, ale také díla osobností, které se v komiksu objevují, ať už Poslední dny lidstva Karla Krause nebo poezii Rainera Marii Rilka. Ctím knihy Aleny Wagnerové, které se povedlo zasadit Sidoniinu korespondenci do patřičných souvislostí.
Co nejvíce děje jsem se snažila založit na faktech, například když Sidonie hraje s bratry a známými na schovávanou se svícny. Zámek ve Vrchotových Janovicích, kde žili, neměl až do zestátnění komunistickým režimem zavedenou elektřinu. Skutečnost je mnohdy zajímavější než to, co si autor vymyslí.
Samozřejmě všechny dialogy jsou už autorská licence a ne všechny vylíčené události se odehrály v jeden den, jako je tomu v knize. To je má hra s tím, jak relativně pracuje paměť. Všechno prožité většinou vidíme jako určitý výsek.
Jak jste s kreslířkou Petrou Josefínou Stibitzovou koncipovaly obrazový doprovod?
Ještě před navázáním spolupráce jsem měla vizi, jak by kniha měla vypadat. Snažila jsem se vyvarovat přeslazenosti, která se u romantického námětu a přelomu devatenáctého a dvacátého století trochu nabízí. Uhlazenost by se příliš nehodila. Inspirovala jsem se dílem ilustrátorky Mairy Kalmanové působící v časopisu The New Yorker a deníku The New York Times. Ta onu poetiku pokaždé něčím zlomí.
Přes Johanu Švejdíkovou jsem našla Josefínu, jejíž rukopis byl přesně to, co jsem hledala. A měla jsem štěstí, že ji tematika oslovila a zrovna měla během pandemie čas. Během pouhých čtyřiadvaceti hodin jsme se spojily a osobně se sešly. Kresby tvořila rukou, následně je skenovala a dodělala na počítači. Se Sidonií strávila deset intenzivních měsíců.
Výjevy hodně prostupuje květena. Z jakého důvodu má v díle tak výraznou úlohu?
Rostliny a zahradničení hrály v barončině životě, zejména v jeho druhé polovině, důležitou roli. Sama mám od dětství blízký vztah k přírodě, dělala jsem si dokonce jako malá herbáře, takže se mnou její vášeň silně rezonovala, byť mi nyní kvůli cestám nepřežije ani kaktus. V komiksu se propojily věci, které se nás niterně dotýkají, i proto mě asi jako námět zajímala.
Hodláte v komiksové tvorbě pokračovat?
Nevím. Herectví jsem také neplánovala, šlo o souhru náhod, které mě pak kreativně chytily, rozšiřují mi obzory. Vždy mě nejvíce zajímá samotný proces a zápal za ním. Ten nenaplánujete. Nechám se překvapit, jaká další inspirace přijde.
Dlouhodobě působíte v zahraničí, ale občas si zahrajete i v české produkci. Kde vás diváci uvidí?
Během lockdownu jsem natáčela novou řadu jednoho z nejdražších amerických seriálů Jack Ryan s Johnem Krasinským. V lednu mám v Německu natáčet snímek The Invitation s kanadským režisérem Pascalem Payantem. Půjde o komorní nezávislý film, takže je to naprostý opak zmíněného seriálu. Skoro se ale bojím o čemkoli veřejně mluvit. Během posledního roku a půl bylo všechno úplně jinak, než jak to měl člověk v diáři.