Článek
K tomu půlstoletému jubileu se konalo i několik menších výstav. Kniha nevyšla žádná, stejně tak se neobjevily texty, které by se k Sudkovu dílu vrátily a zkusily se na ně podívat z dnešní perspektivy.
Podržely si jeho kontemplativní záběry, plné klidu a jemných odstínů, schopnost oslovit nynější širší publikum? Mohou být dnes inspirací? Pro koho? Čím? Nebo už přinášejí potěšení jen čím dál užší skupině estétů a jiných „podivínů“?
V Praze, v níž žil od dvacátých let až do své smrti a od jehož díla je tohle město neodmyslitelné, se předevčírem, přesně v den padesátého výročí, konala jediná akce. V převážně výtvarném knihkupectví K-A-V-K-A představil amatérský fotograf Miroslav Lulek sešit nazvaný Josef Sudek – 3 setkání. Vydala jej pardubická Galerie Art Space NOV.
Miroslav Lulek fotografoval osmdesátiletého Josefa Sudka třikrát během léta 1976, to poslední setkání se uskutečnilo ve fotografově bytě (Úvoz 24, dnes je zde Galerie Josefa Sudka), deset dnů před umělcovým skonem. Lulkovi tehdy bylo dvaadvacet. Od té doby jeho fotky Sudka viděl jen okruh známých, publikovány takto pospolu jsou teď poprvé.
Setkání v knihkupectví bylo milé, pan Lulek skromně pohovořil, ovšem dostavilo se zhruba patnáct lidí, nejméně polovina z nich Sudka ještě zažila. Proslulý fotograf měl rád vážnou hudbu, byl jejím vášnivým posluchačem. Ale stejně rád měl ticho. Hudba i ticho jsou v jeho dílech přítomny. Ale ono ticho ve dnech nynějšího výročí Sudkovy smrti, to je ticho divné.
Josef Sudek na fotografii od Antonína Maříka
