Článek
Jazz Q mě až zaskočilo. Kvarteto je ve výtečné formě, přičemž přes sedmdesát je třem z jeho muzikantů. Jistě, hrají svůj hrají jazzrock, jehož kořeny sahají do přelomu 60. a 70. let, ale činí tak s energií a nové skladby se sebevědomě staví po bok těm dávno prověřeným. Ani na moment jsem neměl pocit, co na několika nedávných koncertech jiných harcovníků: Sakra, pánové, neměli byste toho už radši nechat…
Velmi vysoko položeným hlasem zpívající písničkářku a klávesistku Annu Vaverkovou mám (spolu s dvojicí post-hudba) za vzorek, skrze nějž si dělám aspoň nějakou představu, jak současný český alternativní pop zní a o čem se v něm zpívá. Trochu mi trvalo, než jsem si zvykl na muzikantčin výraz a slova, na citlivost a prožívání, které jsou u ní zásadně jiné než ty, jež formovaly kdysi mě. Ale: přišel jsem jí na chuť.
Vaverková zpívá o svých malých velkých radostech a bolestech tak, že kombinuje jemnou pocitovost s formulacemi, jež sekají. Třeba: „Zničili jsme boha, jak mu teď budem říkat, / Láska? / Spíš už umírá / hniloba společnosti /a já /stejná / povrchní plitky, / blitky, / z cukrátek…“
Nějak se ve mně to půlstoleté rozpětí Jazz Q – Vaverková docela bez problémů poskládává. Jsem za to rád, protože doufám, že je to signál, že jsem ještě nezkameněl v minulosti, které se nezříkám, ale současně ji neberu jako závaznou míru věcí.
