Článek
Někdy vloni jsem zcela náhodou narazil na rozhovor, který jsem s Jiřím Bartoškou pořídil na konci léta 1991, poté, co odešel – a ne v úplně dobrém – z angažmá v pražském Divadle Na zábradlí.
V tu dobu šlo o prominentní scénu, neboť byla spojována s Václavem Havlem, jenž v ní v šedesátých letech působil. A činohře počátkem devadesátek nešéfoval nikdo menší než skvělý režisér Jan Grossman.
Podnětem k interview byl právě Bartoškův odchod z mého oblíbeného Zábradlí. Sledoval jsem tamní dění zblízka a strašně mě mrzelo, jak tam o sebe křísly představy, co dál.
Ale Bartoška byl realista: psal se letopočet 1991, první rok opravdového porevolučního střízlivění a tvrdého vymezování si nových profesních pozic. „Proč by mělo fungovat divadlo, když nefunguje nikde nic,“ poznamenal k situaci na Zábradlí.
Vím, může to znít jako samožer, ale když jsem si rozhovor po více než třiceti letech přečetl, přišel mi v některých pasážích pozoruhodně aktuální v tom smyslu, že jsem měl najednou obrovskou chuť se Jiřího Bartošky zeptat, jak danou věc vidí teď, po takové době.
Například jsem se ho ptal, jestli lze v herecké práci oddělit profesní herecké zlozvyky z televizních inscenací a výsostně stylizovanou práci na divadelní.
„Řeknu vám k tomu jedno: věřím a moc si přeju, že vznikne konečně situace, kdy špičkový herec bude mít v divadle adekvátní plat a nebude muset, někdy dokonce bez zkoušení, stíhat televizní inscenace.“
Super.cz
To tady nikdy nenastalo a nejspíš jen tak nenastane, tedy pokud nemáme na mysli komerční divadla, kde naopak jsou televizní manýry vítány, nýbrž máme na mysli divadelní tvorbu té úrovně, jíž Bartoška tenkrát byl součástí.
Není náhoda, že nikdy už na divadelních prknech nebyl účasten tak skvělých inscenací, jaké zažil během třinácti let v divadle Na zábradlí.
Skoro mě až zaráží, jak herec (v tom okamžiku bez angažmá) byl otevřený. Ano, v TV inscenacích jsme prostituovali. Ne, s režiséry Rajmontem, Goldflamem a Léblem pracovat nechci, jejich přístupy mi nesedí.
Bylo to sebevědomé i sebekritické, přiznával se k velké osobní únavě a k tomu, že stojí na křižovatce. To pak dějiny potvrdily – do nemalé míry se přeškolil na festivalového manažera.
Na to všechno by stálo za to znát nynější odpověď. Třeba by mě býval s otázkami vyhnal, nevím. Ani jsem to nezkusil. Chyba. A čas letí a člověk si myslí, že ještě bude příležitost se zeptat – a najednou je konec…
