Článek
Proč má kniha dva autory?
Kniha Česká fotografie v datech 1839–2019 navazuje na mnohem skromnější publikaci Fotografie v českých zemích 1839–1999, kterou jsme už před dvaadvaceti lety s Pavlem Scheuflerem připravili pro nakladatelství Grada. Naše spolupráce vyplynula logicky z toho, že Pavel se zabývá starší českou fotografií z období rakousko-uherské monarchie, zatímco já se věnuji hlavně fotografii dvacátého a jednadvacátého století.
Jak se píše ve dvou?
Pracovalo se nám výborně. Známe se totiž velmi dlouho. Mnoho let jsme spolu učili na FAMU a spolupracovali na různých projektech. Předem jsme si rozdělili zpracovávaná období. Pavel mapoval roky 1839 až 1918, já následujících sto let. Ale texty i výběry fotografií prošly naší vzájemnou konzultací.
Nezřídka o nich probíhaly i diskuse a docházelo samozřejmě i k následnému doplňování údajů. Společně jsme pracovali na obsáhlém seznamu literatury a na jmenném rejstříku s více než patnácti sty položkami.
Které historické období bylo nejtěžší zpracovat?
Asi období posledních dvaceti let, které ještě nebylo podrobněji zpracováno a od něhož ještě neexistuje potřebný odstup. V knize to na první pohled vypadá neproporčně, protože zabírá sto pět stran, více než chronologie celého období 1839–1918. Ovšem právě v uplynulých dvou dekádách se toho v naší fotografii stalo více než kdykoli předtím. Otevření hranic maximálně rozšířilo počet našich výstav ve světě.
Po roce 1989 se tedy naše fotografie začala ve světě prosazovat?
Dříve měla mezinárodní renomé jenom velmi malá skupina českých fotografů, například Drtikol, Sudek, Funke, Koudelka, Saudek nebo Kratochvíl. Teprve po pádu Berlínské zdi začala zahraniční fotografická scéna objevovat a doceňovat také Jaroslava Rösslera, Zdeňka Tmeje, Emilu Medkovou, Bělu Kolářovou, Jana Svobodu, Jindřicha Štreita, Viktora Koláře, Miroslava Tichého, Ivana Pinkavu, Jitku Hanzlovou, Lukáše Jasanského s Martinem Polákem a další.
Ovšem také výrazně vzrostlo množství zahraničních fotografických expozic u nás stejně jako počty fotografických knih, časopisů, škol nebo galerií.
Bylo nelehké z toho ohromného množství materiálů vybrat jenom to skutečně důležité. Je samozřejmě možné, že jsme něco i opomněli a něco naopak zařadili zbytečně, ale rozhodně jsme se nenechali ovlivnit třeba domácími bulvárními médii, která publikují nesmysly o světové proslulosti takových autorů, jako jsou třeba Jadran Šetlík nebo Jakub Ludvík.
Zvolená slovníková forma byla jasná od začátku?
Od začátku jsme chtěli vytvořit přehlednou a co nejkomplexnější chronologii nejvýznamnějších událostí v české fotografii od vyhlášení daguerrotypie až po současnost. Přehled důležitých autorských i skupinových výstav, fotografických spolků, škol, galerií, knih nebo časopisů. Oba jsme už měli s podobnými přehledy zkušenosti.
Já podobné chronologie připravil třeba už do knihy Česká fotografická avantgarda 1918– 1948, která vyšla nejenom v pražském nakladatelství Kant, ale vydala ji i jedna z nejlepších vysokých škol světa The Massachusetts Institute of Technology v americké Cambridgi, nebo do publikace Česká fotografie 20. století. Ale žádná z nich nebyla tak podrobná a nezahrnovala tak rozsáhlé období.
Proč se kniha jmenuje Česká fotografie v datech, když je tam i fotografie rakouská nebo československá?
Zaměřili jsme se na fotografii v českých zemích a na české fotografy, výstavy či knihy v zahraničí. Je proto přirozené, že uvádíme také informace o německých, rakouských či slovenských fotografech, kteří v českých zemích působili nebo se tam narodili. A netýká se to jen těch z období mnohonárodnostního Rakouska-Uherska, ale i z pozdější doby.
Vždyť třeba většina představitelů slovenské nové vlny inscenované fotografie, Tono Stano, Miro Švolík, Vasil Stanko a další, žije i tvoří v Česku, takže patří do slovenské i české fotografie. Podobných případů najdeme mnoho též ve světovém umění. Pablo Picasso je právem počítán mezi španělské i francouzské umělce a Viktor Pivovarov patří do ruského i českého výtvarného umění.
Komu je tato publikace vlastně určena?
Doufám, že každému, kdo se hlouběji zajímá o naši fotografii.
Vedete Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jak jeho chod ovlivnila koronavirová pandemie?
Bohužel až na kratší období loni v létě výuka probíhá jenom online nebo prostřednictvím workshopů pro menší skupiny studentů či individuálních konzultací. Věřím, že se snad už brzy budeme moci zase osobně setkávat. Osobní kontakty nám všem moc chybějí. Naštěstí se nám podařilo uskutečnit několik školních výstav, třeba v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze nebo na festivalu Měsíc fotografie v Bratislavě.
Dost fotografů si teď vzalo jako téma fotografování lidí v době pandemie. Je to markantní i u vašich studentů?
Ano, mnoho z nich toto téma zpracovává. Například náš doktorand Roman Vondrouš vytvořil během pandemie řadu velmi působivých barevných snímků z pražského prostředí. Jeden z nich vyhrál titul Fotografie roku 2020 v soutěži Czech Press Photo. Soubor snímků fotbalových fanoušků Bohemians, sledujících fotbalové zápasy přes plot, zase získal první cenu v kategorii Sport v prestižní soutěži Picture of the Year International.
Až skončí tento stav, počítáte s nějakou vaší novou výstavou?
Loni jsem musel odložit vlastní výstavy v Budapešti, Lublani, Drážďanech a Ostravě, a tak doufám, že se je podaří realizovat letos nebo v příštím roce.
Hlavně však připravujeme velkou bilanční výstavu Třicet let Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity, která by měla být v září a říjnu uvedena ve všech prostorách Domu umění v Opavě i v sousedním kostele sv. Václava. Expozice, k níž vyjde několikasetstránkový katalog, bude mít také několik zahraničních repríz.