Hlavní obsah

Výtvarnice Martina Skala: Z Malé Strany k Binoche, Formanovi, Polanskému až k indiánům

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Odmala výtvarničila. Snila o tom, že bude profesionální žokejkou, nakonec emigrovala do Francie, roky dělala u filmu, pro Miloše Formana a Romana Polanského. To, jak se stát Češkou, zase radila Juliette Binoche. „Považuju se za malířku na koni,“ říká Martina Skala, žena mnoha talentů, která má doma rovněž literární cenu Magnesii Literu a ráda žije s indiány.

Foto: Petr Horník, Novinky

Výtvarnice Martina Skala

Článek

Jak začal váš život za hranicemi?

V prosinci roku 1983 jsem vyjela na týden do Francie. Toužila jsem vidět Paříž a dala jsem si ji jako dárek k Vánocům. Milovala jsem tamní malíře a chtěla jsem se věnovat umění. Doma mě nic nedrželo. Emigrovat jsem se ale rozhodla až na místě, i když jsem o tom uvažovala už v Praze. Tehdy jsem mluvila jen základní angličtinou. Nejdříve jsem týden bydlela u známých, ale zbytek byl na mně. Musela jsem si najít bydlení a začít se živit, ale hlavně se naučit jazyk. Pracovala jsem jako chůva, uklízečka, číšnice, na farmě, prodávala na blešáku…

To je od umění, od vašich snů hodně daleko.

Bylo, jenže i když mi chtěli přátelé pomoci, nemohli, protože jsem neuměla jazyk. Trvalo mi dva roky, než jsem se naučila plynně francouzsky. Nikdy jsem ale emigrace nelitovala.

Pracovala jste pak i pro film. Jak jste se k němu dostala?

Přes Miloše Formana. Doporučil mě americké produkci, která v Paříži natáčela Nesnesitelnou lehkost bytí (1988) podle románu Milana Kundery. Byla jsem „koučka“ Juliette Binoche a Leny Olin a pomáhala jim pochopit českou mentalitu. Chtěly být v roli co nejpřesvědčivější. Studovaly můj přízvuk v angličtině, a proto jsme spolu mluvily pouze anglicky.

Na natáčení jsem potkala slavného filmového architekta Pierra Guffroye a stala se jeho asistentkou. Pracovali jsme spolu osm let a natočili například Valmonta (1989, Forman – pozn. red.), následně film Smrt a dívka (1994, režie Roman Polanski). Na tomto filmu jsem potkala svého manžela, filmového fotografa.

Marek Adamczyk a Patrik Děrgel o Miloši Formanovi: Obdivujeme jeho schopnost jít za snem

Divadlo

Muži říkáte František, jenže Čech to asi není, že?

Ne, je Francouz. František mu říkám, protože mu tak říká moje rodina a přátelé. Nechce se jim vyslovovat Francois.

K němu se vrátíme, ale prozradíte mi, kde přesně jste potkala Miloše Formana?

Potkala jsem ho díky české komunitě v Paříži. Emigranti si navzájem pomáhali a každý den přinesl něco nového. Jednou mě někdo vzal na večeři s Milošem, který přijel do Paříže na premiéru Amadea. Seznámili jsme se a za půl roku jsem mu napsala, zda by pro mě neměl práci.

Adresu jsem si zapamatovala při té večeři, protože vyprávěl o svém psovi, kterému jsme společně napsali na farmu do Connecticutu pohled.

Znám vás spíše jako výtvarnici, autorku knih pro děti.

Od dětství kreslím, maluji a píšu. V mé první knížce jsem zúročila lásku ke klasické hudbě a to, že jsem hrála několik let na klavír. A když jsem s pětiletým synem odešla za manželem do Ameriky, vyprávěla jsem mu příběh, kde jsem vše spojila.

Vznikla kniha Strado & Varius (2003, získala Magnesii Literu, za dětskou knihu – pozn. red.). Hodně se mi po Evropě stýskalo. Díky psaní jsem se do ní vracela a následovaly další příběhy.

Vyšly v Česku i ve Francii. To nebývá běžné.

V ČR vyšla kniha v nakladatelství Brio, jež bylo propojené s Francií, a proto kniha vyšla v obou zemích současně, a zároveň byla přeložena do dalších pěti jazyků. Píšu ale i pro dospělé. Naposledy vyšla kniha To je má země Dinétah (2022), kde se příběh odehrává v indiánské rezervaci kmene Navaho, a nyní připravuji román s nakladatelstvím Labyrint.

Jak jste se dostala tematicky až k indiánům?

Jezdívám za nimi roky. Užíváme si jízdy na koních a přátelíme se. Kniha To je má země Dinétah shrnuje moje zážitky. A jak jsem se k nim dostala? Nejdříve jako běžná turistka. Pak jsem se jednou na své narozeniny ocitla sama, protože manžel natáčel na exteriérech. Je běžné, že je někdy několik měsíců mimo domov. Hollywood rodinný život členů štábu semele. Tak jsem se rozjela oslavit narozeniny v Monument Valley, kde se nachází rezervace kmene Navaho.

Vyrůstala jste na pražské Malé Straně. Co vás může spojovat s lidmi žijícími v poušti na hranici států Arizona a Utah uprostřed skal?

Spojili nás koně, moje celoživotní láska. Stali se naším prvním dorozumívacím prostředkem. Indiáni ocenili, že umím jezdit, a nabídli mi, že příště mohu bydlet v jejich hoganu. Vzala jsem je za slovo a už patnáct let se k nim vracím. Za jízdu na koni jim dávám své obrazy. Stali jsme se přáteli.

Hogan je taková zemljanka. Není v ní zima?

Je to obydlí z hlíny a dřeva. Indiáni v něm už ale nebydlí, žijí v maringotkách. Hogany využívají pro ceremonie a ubytovávají v nich také hosty. Spím na podložce na zemi ve spacáku. V hoganu jsou kamna z plechu, velké teplo ale nečekejte. Hogan má totiž otevřenou střechu…

Foto: Petr Horník, Novinky

Výtvarnice Martina Skala

To však nezní jako pohodlná dovolená.

Nejezdím tam na dovolenou, ale za inspirací. Definovala bych se jako malířka na koni. Indiáni jsou mi blízcí respektem k přírodě a svou bezprostředností, jsou v něčem jako děti. Smějí se jednoduchým věcem, neřeší budoucnost.

Nic moc od nikoho po těch staletích křivd neočekávají. Mám dojem, že jsou pro americkou vládu – jedno zda demokratickou, či republikánskou – „černým svědomím“. Sice mají svou půdu, částečně i justiční samosprávu, ovšem žijí v neuvěřitelné chudobě.

Například v Monument Valley není dostatek vody a je tam minimální zdravotní péče, na což doplácejí. Za covidu jich také mnoho zemřelo. Možná jim rozumím právě proto, že jsem Češka, v historii s námi také, jako s malým národem, často hýbali, aniž by se nás ptali.

Vědí, že jste Češka?

Tohle pro ně není důležité. Nevědí ani, kde Česko je, ostatně jako mnoho Američanů.

V USA, v Kalifornii žijete téměř třicet let. Zapadla jste tam?

Kmenové přátele mám jen v Paříži a v Praze. Moji američtí známí mi přezdívají Evropský snob, s čímž radostně souhlasím. Jsem Evropanka, tělem i duší. Amerika je překrásná země, ale Američané mají odlišné životní priority a často vidí věci černobíle. Kdežto mě více zajímají šedé zóny. Vadí mi i to, že peníze jsou téměř jedinou uznávanou hodnotou. O cenách ve zdravotnictví nemluvě…

Řekla jste, že jste Evropanka. Kde jste doma?

Nikde. Vyrostla jsem v Praze, našla jsem se v Paříži, žiji v Kalifornii… Nemůžete být doma ve třech státech. Na druhou stranu ale miluji Malou Stranu, kde jsem se narodila. Naučila mě rozeznat kód krásy. Neměla jsem úplně snadné dětství, rodiče se rozvedli, ale Malá Strana mě vychovala.

Jenže tohle je dávno pryč. Malá Strana je místy až disneyland.

Dnes je to čtvrť plná kanceláří, ubytoven pro lidi s kufříky drkotajícími po staré dlažbě. Ale i tak se tam stále ráda vracím, i když turisté místu vybydleli duši. Přesto dokážu stále vnímat krásu uliček a barokních paláců. Šeříky kvetou a voní na Petříně stále stejně jako kdysi. Věřím, že Malá Strana přežije i turistický běs.

FOTO: Pražská domovní znamení

Kultura

K historickým místům, která obdivujete, jste nedávno přidala Kutnou Horu, konkrétně galerii GASK. Jak dlouho tam bude vaše výstava Voyage?

Výstava potrvá do 23. srpna. Představuje moji knižní ilustraci pro děti a téma indiánských legend. Ke psaní, kreslení a malbě jsem se naplno vrátila až v Kalifornii, když jsem práci u filmu opustila kvůli synovi. Dlouhé hodiny natáčení byly těžko slučitelné s výchovou pětiletého dítěte.

Ještě jsme neprobraly, jak jste se dostala prvně ke koním, do Chuchle.

Ke koním jsem se dostala až v devatenácti letech v Chuchli. Nejdříve jsem koním začala nosit vodu, vodit je na kroužku, pak mě na jednoho posadili a začala jsem jezdit. Amatérskou žokejskou licenci jsem získala za tři roky. Tvrdě jsem dřela a doufala jsem, že jednou budu závodit. Jezdila jsem u stáje legendárního žokeje Ferdinanda Minaříka. Jednou si mě vzal stranou a moudře mi řekl: Jezdíš dobře, ale začala jsi příliš pozdě, abys ses stala profesionální jezdkyní. Neuživíš se. Bylo to tvrdé, ale pravdivé. Přispělo to k mému rozhodnutí emigrovat.

Mluvili jste spolu ještě někdy?

Napsala jsem mu z Paříže, že se nevrátím. Odpověděl mi, že měl pro mě připravenou klisničku na jaro. Měla poprvé startovat stejně jako já. V tu chvíli jsem vážně zauvažovala, že se do ČSSR vrátím. Ale věděla jsem, že nemohu, protože komunisté by mi zavařili. Zažila to v 50. letech i moje babička.

Co komunistům „provedla“?

Jako kunsthistorička jezdívala po zabavených zámcích a dávala dohromady inventáře věcí, které po majitelích zůstaly. Jednou se nevrátila domů. Děda začal zjišťovat, co se děje. Volal do nemocnic, dokonce i do márnice. Trvalo mu týden, než zjistil, že sedí ve vězení na Pankráci.

Babička jako odbornice označila portréty hrabat Kinských za jejich rodinný majetek a vyňala je ze seznamu státního majetku. Z vězení ji pustili až po roce, protože měla doma čtyřletého syna, ale přišla o práci.

Pojďme od dějin k současnosti. Je před vámi dobrodružná cesta, jak vím.

V červenci pojedu v Mongolsku jednu z nejdelších expedic v sedle na světě. S dalšími devíti jezdci urazíme 1200 kilometrů dlouhou trasu. Začínáme na jihu v poušti Gobi a pokračujeme napříč Mongolskem na sever. Kromě koní osedláme také jaka, soba a velblouda.

Expedice je součástí charitativní akce podporující hipoterapii v Čechách na webu Easy Funding. Podobné koňské výpravy už mám za sebou. Vyšplhala jsem se na koni deštným pralesem k vulkánu Quilotoa v Ekvádoru, na berberském hřebci poznala poušť v Maroku a na andaluském koni přešla Pyreneje. Na tyto výpravy jezdím sama a objevuji zároveň s neznámou zemí i své spolujezdce.

RECENZE: Hodíme to na žida. Polanski natočil strohé drama

Film

Kundera přijížděl inkognito, vzpomínají v Kunštátu

Kultura

Reklama

Související témata:
Martina Skala

Výběr článků

Načítám