Článek
Snímek jste natáčel na více místech v Česku. Proč právě u nás?
Potřeboval jsem zasněžené, venkovské a hornaté prostředí, kde by z kopců vyčnívalo uzavřené město, pro což se Praha ukázala být perfektní. Museli jsme přitom pečlivě vybírat, co z ní ukážeme, aby architekturou připomínala Severní Ameriku (tyto scény vznikaly v okolí Negrelliho viaduktu v Karlíně – pozn. red.).
V českém filmovém průmyslu naštěstí působí spousta talentovaných lidí, především ti, co se starají o zvláštní efekty. Díky nim jsme dokázali zázraky, třeba stvořit obří zasněženou pláň tam, kde ve skutečnosti žádný sníh nebyl, nebo nechat explodovat něčí hlavu. Probudili ve mně nadšení malého kluka.
Když se ohlédnu zpátky, vybavují se mi krásné zážitky, skvěle natočený materiál i nová přátelství. Ale taky únava a absence slunce. Tím, že je děj zasazen do jedné zimní noci, jsme celé měsíce točili potmě. Přes den jsme spali a po nocích pracovali, což bylo opravdu vyčerpávající.
Na motivy počítačové hry Resident Evil už existuje sedmidílná filmová série z let 2002 až 2021. Co vás na ní tak přitahovalo, že jste přispěl vlastním snímkem?
Miluju herní předlohu, hraju ji dekády. Má pomalé, rozvážné tempo plné čistého děsu. Jako hráč máte zbraň se dvěma náboji, které musíte použít uvážlivě a opatrně. Procházíte temnou chodbou a víte, že budete čelit přesile.
V tom tkví atmosféra těchto her, které vás naprosto pohltí. Přestože pracují s prvky fantasy, jsou autentické a realistické. A mají přirozený filmový charakter. V celovečerní verzi jsem chtěl zůstat věrný jejich duchu.
Prvních dvacet minut filmu, které jste exkluzivně uváděli ještě před premiérou, je opravdu intenzivních. Mohou diváci očekávat tuto neúprosnost po zbytek stopáže?
Ano, jakmile se rozjede děj, intenzita nepolevuje. Klíčový zvrat přichází v šesté sedmé minutě filmu. Od té chvíle jsem řešil, zda dokážu, přeneseně řečeno, šlápnout na plyn a zůstat tak až do závěru.
V Resident Evil jsem se nechtěl pouštět do podivných dějových kliček, které byly podstatou mých předešlých počinů Barbar a Hodina zmizení. Výzva pro mě tentokrát spočívala v tom, zda dokážu vyprávět velmi jednoduchý a přímočarý příběh. Přesto doufám, že bude snímek divákům připomínat jízdu na horské dráze.
Jak jste na plátno přenesl atmosféru a vizualitu hry a zároveň jste zachoval filmový charakter?
Na hrách Resident Evil i na mnoha jiných videohrách je skvělé, jak používají specifický vizuální styl, který je svou podstatou filmový. Lidé, kteří na nich vyrůstali, ho takříkajíc nasáli. Obvykle to vnímáme jako perspektivu třetí osoby. Hry mají však na rozdíl od filmů větší dynamiku, kamera v nich je obratnější.
Když například Austin kráčí chodbou a koukne se doprava, kamera ho musí udržet v záběru a zároveň se stočit směrem, jímž se dívá, čímž s ním publikum navazuje pouto. Vtahuje ho to do akce. Vyžaduje to precizní choreografii kameramana a herce.
Tento přístup dnes využívají všechny videohry, ale jen málokterý film. Bavilo mě střídat pohled první osoby známý ze stříleček s tou perspektivou třetí osoby, kdy hrdinovi koukáme přes rameno. Nemyslím si, že jde o laciný trik, ale o efektivní filmařský postup.