Článek
Mertur je uzavřený skeptik a tak trochu bručoun, čímž se prý blíží vaší skutečné povaze. Nejste na mrzutost ve svých ani ne třiceti letech příliš mladý?
Narážel jsem spíš na scénář a kontrast mé postavy s parťačkou Lorou v podání Sáry Korbelové, která je extrovertní a trošku ztřeštěná. Mertur je takový zemitější člověk.
Doufám, že jako bručoun nepůsobím, byť jsem introvert. Mám v sobě i určitý podíl ADHD a snažím se být klidnější, než jsem.
Role samorostů, jakou je i ta ve Zrození alchymistky, vám sedí. Stalo se vám někdy, že jste byl obsazen proti svému typu?
Asi ne. Připadá mi, že se herecký typ fluidně proměňuje s věkem. Role, které dostávám, ale většinou mají společného jmenovatele. Bývají to padouši, nepochopené osoby.
Jsem rád, že jsem ve Zrození alchymistky ztvárnil nerozporně kladnou postavu. Moc často se mi to nestává, což mě někdy mrzí. Už mě trochu unavuje hrát vrahy nebo oběti. Říkal jsem si, jak je hezké, že v tomto filmu neumřu. A ani nemusím nikoho zabít.
Snímek zve do specifického fantazijního světa. Jak jste si ho herecky užíval?
Ať už jde o fantasy, drama, nebo komedii, v hraní se toho pro mě moc nemění. Práce mi vždycky připadá víceméně stejná, co se týče nasazení a jejího obsahu. Je ale pravda, že když jsem třeba po padesát natáčecích dní ztělesňoval grázla, měl jsem z projektu po návratu domů jiný pocit, než když jsem hrál v pohádce.
Jste dítě devadesátých let. Patříte ke generaci, kterou zásadně ovlivnil Harry Potter, jemuž se Zrození alchymistky podobá. Vyrostl jste na fantasy?
Zas tak moc ne. Máma mi Harryho Pottera četla, měl jsem ho velmi rád. Byl na mě ale trochu moc kouzelný. S mladším bráchou jsme vždycky měli raději Pána prstenů. Připadal mi vznešený a v něčem hodně dospělý. Jako malému mi to imponovalo.
Blíží se advent. Pohádkám prý moc neholdujete, ale jako malý jste si oblíbil Princeznu se zlatou hvězdou. Proč?
Bude to znít jako klišé, protože to říká spousta lidí, ale obecně mám rád staré české pohádky. K pohádkové látce se podle mě chovají s větší úctou než ty novodobé.