Článek
Slýcháváte oslovení Kocourku?
Občas ano, ale není mi to nepříjemné. Postava si holt žije vlastním životem. Jsem za to rád, že se film takto propil do společnosti. Když už si lidé nepamatují mé civilní jméno, je dobře, že mě znají alespoň pod tímto.
Jak jste reagoval na otcův návrh, že by vznikl Džob?
Přiznám se, že když se táta poprvé zmínil o dalším pokračování, byl jsem z toho rozpačitý. Říkal jsem si, jestli to má ještě význam. Vejška neměla v kinech tak vysokou návštěvnost, jakou jsme očekávali.
V průběhu času se ale tento film i původní Gympl staly oblíbenějšími než v době svého vzniku a stvořil se fenomén. S Jirkou Mádlem jsme si při nápadu na Džob nakonec řekli, proč ne.
Táta pak přišel s první verzí scénáře, kterou jsme mu s Jirkou omlátili o hlavu. Společně jsme mu napsali, že je nudná.
Táta přijal naše připomínky a scénář překopal, druhá verze byla mnohem hlubší a šťavnatější. A tak jsme nakonec řekli ano.
Teaser k filmu Džob (2025)Video: Bio Illusion, Česká televize, Vorel Film
V čem byla původní verze horší?
Byla docela jednoduchá, nebyl v ní žádný větší konflikt. Ze scénáře jsme necítili tvůrčí odvahu, životy postav byly jen dořečené. Nová verze zdrsněla, příběh je temnější a myslím, že mu to tak sluší.
Coby spoluscenáristé Tomáše Vorla ale uvedeni nejste. Zmíněny jsou naopak Barbora Vlčková a graffiti writerka Sany.
Nejsme, táta s námi scénář pouze konzultoval. Většinu času tráví v lese a přece jen má určitý odstup od Prahy a každodenního života ve velkoměstě. Potřeboval si ověřit, že to, co zpovzdálí cítí a vnímá, tak opravdu je.
Jiří Mádl a Tomáš Vorel jr. se jako writeři vracejí naposledy.
Petrova i Michalova dějová linka zůstává víceméně stejná jako v předešlých filmech. Michalovi se daří, Petrovi tolik ne. Byl jste s vývojem své postavy spokojený?
Vize těchto dvou postav je od začátku jiná a to je podle mě zajímavé. Kolman vyrostl v bohaté rodině, stejně jako jeho otec baží po penězích a úspěchu. Toho se drží. Kocourek naopak stále věří tomu, že s výtvarným uměním, kterému se věnuje ze srdce, jednou prorazí.
Spokojený proto jsem, i když takovou oddanost jedné činnosti, jako má postava, ve svém životě nemám. Vyzkoušel jsem asi patnáct různých povolání. Každé mě vždycky baví dva tři roky a pak od něj uteču. Neustále hledám, v čem se realizovat.
Jaké jste si vyzkoušel naposledy?
Pracoval jsem pro jednu japonskou firmu, na vizitce jsem měl napsanou pozici sales engineer (česky obchodní inženýr nebo technický obchodník – pozn. red.). Pro evropské továrny jsem sháněl různé součástky z Asie. Byl jsem takový mediátor mezi výrobními provozy na těchto dvou kontinentech.
Co musí mít člověk pro takovou pozici napsané v životopisu?
Pomohlo, že mám vystudovanou VŠE, jsem zaměřený na čísla a tabulky. Jdou mi rozhodně lépe než herectví. Navíc jsem se kdysi zamiloval do japonštiny a nedávno jsem se ji začal učit. Dnes jsem na úrovni N3 (středně pokročilý – pozn. red.), takže už si důstojně popovídám i s rodilým mluvčím.
Láká vás žít v Japonsku?
Umím si to představit.
Herec Tomáš Vorel mladší hovoří plynně japonsky.
Film Džob ostatně vypráví i o nesnázích na pracovním trhu a snaze o rovnováhu mezi profesním a soukromým životem, která je příznačná pro generaci mileniálů, do níž patříte. Jak se s tím ztotožňujete?
Řeším to každý den. Skoro bych řekl, že nalezení práce, která mě bude bavit, naplňovat a dopřávat mi dostatek volného času, je mé hlavní životní téma. Má poslední práce byla sice obsahově velmi zajímavá, ale tři roky jsem seděl denně devět hodin u počítače. To bylo nesnesitelné.
Snímek také vystihuje tlak na sebeprezentaci na sociálních sítích. Vidíte v nich pomocníka nebo jsou pro vás spíše utrpením?
V současnosti jsem v módu, že když si ráno zapomenu telefon v posteli a celý den jsem bez něj, jsem nejšťastnější. Facebook jsem si založil v dřevních dobách, kdy to ještě byla rozumná sociální síť. Tenkrát jsem ho dost využíval. V určitý moment jsem si ale uvědomil, že si tam jen prohlížím reklamy. Pořád ho mám, ale otevřu ho jednou za půl roku.
Instagramu jsem dlouho odolával. Účet jsem si na něm založil před dvěma lety, nicméně ho nepoužívám pracovně. Dívám se tam na krátká videa s kočičkami a opravami nábytku. Dnes je přitom kvůli popularizaci čehokoliv sociální sítí číslo jedna.
Zleva Jiří Mádl, Eva Podzimková, Tomáš Vorel a Tomáš Vorel mladší. S filmem Džob přijeli do Uherského Hradiště na letošní Letní filmovou školu.
Herectví se vyjma rolí ve filmech režírovaných vaším otcem nevěnujete. Jaký je to pocit, hrát opakovaně pod jeho taktovkou?
V mládí vás svět filmu láká, je opojný. Jako dítě jsem toužil stát se hereckou hvězdou. První role jsem si velmi užíval. Když už jsem ale byl na natáčecím place poosmé, zevšedněl mi.
Když jsme točili Gympl, nikdo ze štábu nečekal, že bude mít velký ohlas. Role v jeho pokračováních nebyla otázkou chtění, táta se tak rozhodl a požádal mě, abych v nich dál hrál. Žádná velká aktivita z mé strany nebyla. Je to spíš náhodná setrvačnost daná popularitou předešlých dílů.
Kdyby vás otec chtěl obsadit do jiného projektu, odmítl byste?
Asi ano, původně jsem odmítl i hraní v Džobu. Táta mě nakonec přesvědčil, nevěděl, jak by mě mohl nahradit.
Teď už je důchodce, zanedlouho mu bude sedmdesát. Má dvě malé děti, o které se stará. Hezky tak naplňuje svou rodinnou roli a zdá se, že Džobem uzavírá tu autorskou. Možná ještě v budoucnu něco natočí, ale osobně si to spíš nemyslím. Nicméně nikdy neříkejte nikdy.
