Tereza Ramba: Naučila jsem se taky říkat ne

Už jo. Já mám skvělou, laskavou paní zubařku. Chodíme k ní celá rodina.

Vidíte, jak na tom jsem. Právě jsem dojedla croissant s pistáciovým máslem (rozhovor probíhal v kavárně - pozn. red.), všeho s mírou.

Je to taková dětská detektivka o tom, že i malý člověk, ze svého malého prostoru může ovlivňovat velké věci. Hlavní postavou je mladá žena Anna. A je to pohádka, je v ní tedy i dobrá zpráva, konkrétně pro holčičky, že se nemusejí bát říkat svůj názor nahlas.

Je to tak, už nepotřebujeme princezny. Anna je statečná ženská, což se mi líbilo už ve scénáři. Naše dcera je čtyřletá a podobné příběhy pro ni hledám. Nechci, aby se dívala na ty, z nichž máte skoro epilepsii, kde se řve, všechno bliká…

Cukrkandl je prostě pohádka, jaká bývala dříve. Vypráví poutavý příběh, hezky pomalu. Hrdinka v ní bojuje o svůj hlas, o prostor, aby ukázala, že má pravdu. Musí přitom za ni bojovat, vyrovnat se s úplným nesmyslem. Připadá si jako blázen, ale rozhodne se na lež ukázat, i když ji zastrašují.

Už teď vám mohu prozradit tajemství, že byly poprvé na premiéře filmu. Naše děti totiž ještě žádný můj film, kromě malého kousíčku, co jim pustila moje manažerka a kamarádka Míša Bastien, když u ní byly, neviděly.

Snažím se je totiž od mé práce držet co nejdál. Chceme pro ně co nejobyčejnější dětství, v tom nejlepším slova smyslu. Jen, jak rostou, některé věci je potřeba s nimi komunikovat. Kamarádi se jich třeba ptají na mé filmy, o nichž nic neví. Nebo vidí někde plakát…

Proto jsem byla ráda, že už jsou tak velcí, že to s nimi mohu svým způsobem sdílet, přišli s kamarády a prarodiči na premiéru Cukrkandlu na tajňáka. Všichni jsme si to moc užili. Přiznám se, že to pro mě bylo dost dojemné.

Ano, hlavně díky mamince Matyho Dášce jsme spolu strávili všichni prvních pár let na filmovém place, po karavanech. Byl to krásný čas. Jsem za to Dášce, mojí mamce, Matymu, celé rodině, moc vděčná, že to tak mohlo být… Jinak je to ovšem něco jiného. Naše děti sice vědí, jak probíhá natáčení, kdo je režisér a tak, ale bylo potřeba jim vysvětlit i ten dopad, jak film žije dál a jak na něj reaguji třeba další lidé.

Mám ráda klidnější pohádky, třeba Cestu do pravěku (režie Karel Zeman - pozn. red.), Píseň moře (režie Tomm Moore - pozn. red.)… Čas před jakoukoli obrazovkou jinak co nejvíce omezujeme. Určíte nechceme, aby to byla každodenní záležitost. Pak nastanou chvíle, kdy to „nejde“. To si pak můžou vybrat, co chtějí.

Hledáme v tom ale rovnováhu. Chceme, aby poté, co příběh dokoukaly, kreslily postavičky, povídaly si o ní. Aby se příběh „zvědomil“ a nebylo to jen nějaké rychlé scrollovaní, to mi vlastně přijde pro jejich hlavičky nejhorší.

Fantasticky, jen jsem kvůli nim tři měsíce natáčení přes den pila pouze kefíry, konzumovala jogurty, protože v dobových korzetech to jinak nešlo. Víc jsem jedla až večer.

Obecně se mi ale už dlouho nestalo, abych přišla na první kostýmní zkoušku a kolem mě běhalo šest lidí. Kostýmní výtvarnice Sylva (Zimula Hanáková - pozn. red.) vážně myslela na skutečné detaily. Marek Adamczyk, Vica Kerekes…, všechny hlavní postavy měly vše na míru, včetně spodního prádla a korzetu.

Je to krásný svět, co umí Sylva vytvořit, já mám třeba ve filmu klobouk z její staré lampy, kterou měla na chatě, u Vicy se mi zase líbí detail ptáčka, který k její postavě patří.

No… Jsem záchvatový pěstitel. Cosi vysadím, vše pomře, všichni se smějí, a to pořád dokola. Ale věřím, že jednou tu zahrádku dotáhnu ke kvetoucím truhlíkům…

A ještě k pohádkovému skleníku. Je reálný napůl, na rozdíl od nádherné vily, jež stojí. Myslím si, že dělá i kus úspěchu filmu. Majitelé ji opravují svépomocí, srdcem, v čemž jim moc fandím. Taky máme starý dům.

Vzala jsem si poměrně drsnou knížku, Na Zemi jsme na okamžik nádherní od Oceana Vuonga. Řeší vztah rodičů a dětí. Budu si číst.

Tohle mi dělá radost, i když to z mé strany nebylo s tímhle projektem od začátku snadné. Zánět mozkových blan, který jsem prodělala záhy po dotočení Cukrkandlu, mě na měsíce vyřadil. Zároveň mi dost otevřel oči k tomu, abych si dala pauzu. Vzkázala jsem dokonce do Oneplay, ať mě přeobsadí. Počkali, za což jsem jim vděčná.

I proto, že jsem propadla režisérce seriálu, Zuzaně Kirschnerové. Ví, co chce, dokáže lidi nakopnout. Vytvořila tak autentický, značně obrazový příběh, v němž sledujete silnou ženu, která je plná paradoxů, neuchopitelná. Stejně jako vztah, kterým prochází. Je komplikovaný a nečernobílý, přesto toxický. Bylo úžasné se do toho ponořit.

Ano, i proto, že mi je 36 let. Žiju v manželství, jež také leccos prověřilo. A jsem přibližně ve věku, kdy se začal lámat Simonin život. Od začátku jsem tak do jeho seriálové podoby vložila značnou citovou investicí.

Vůbec nevím. Viděla jsem první dva díly, s manželem, doma. On je pak chválil, i když jsou v nich husté věci, a já si myslela, že to je ryze ženské téma. Seriál jde skutečně „na komoru“.

A ještě k tomu chci říct, aby bylo všem jasno, Matymu se nelíbí skoro nic, co dělám. Nebojí se mi to i říct, za což jsem vděčná. Je to hrozně vzácný, protože spousta lidí tohle nedělá, málokdo mi říká úplnou pravdu. Jeho názor má tak pro mě obrovskou váhu. A opravdu mě překvapilo, jak nadšený z Monyové byl.

Jde, jsem vlastně v pořádku. Občas mě bolí hlava, ale koho ne, že? S tou nemocí spíš přišlo zjištění, že můžu žít jinak než dosud. Jsem přirozený workoholik. Času na odpočinek jsem tak měla vždy málo. Když přišly děti, tak jsem ho, logicky, dala jim.

Jak zpětně vím, nebylo to dobře. Musíme se o sebe všichni víc starat. Nemáme v životě vyšší hodnotu než náš vyrovnaný mikrosvět. I proto se teď v tom mém pohybuju v režimu: pár měsíců práce, pauza na děti, na sebe, rodinu.

Naučila jsem se taky říkat ne, nepřijímat práci, odmítat tím další peníze nebo role, ač by mě lákaly. Ještě před deseti lety bych je přitom s velkou chutí hned vzala. Ted jsem se prostě naučila dělat si větší pauzy. Je to super.

Právě se dokončuje, jde o můj poslední letošní projekt.

Ano, Bohdana znám od Venkovského učitele a v Houpačkách mi dal milou, menší roli. Byla jsem tam s kamarády, kamarádkami. A konečně jsem měla čas si s Dášou Havlovou, která ve filmu rovněž hraje, dát kafe bez mých dětí. Vyměnily jsme si mastičky, vším jsme se namazaly. Bylo nám dobře. Jinak ve snímku hraje skvěle taky Zuzana Kronerová. Obě dámy jsou fantastické, moc se na něj těším.

Ano, Ewa je můj přístav. Někdy, když mám čas, potřebuju si odpočinout a ona hraje, jedu za ní. Jsem v zákulisí. Tam si trsám. Má léčivej hlas, to je jasná věc.

Já to neumím. Obvykle se tak do zpěvu zapojuju ve chvílích, kdy jsme s Ewou a Martinem (její muž M. Chobot - pozn. red.) u ohně. To beru do rukou kytaru, hraju a zpívám Dianu, ty tři akordy dám. Spolehlivě je to donutí pak hrát. (Smích)

Jenže já jsem během ní hodně točila, ne vždy tam byla a kytaru jsem třeba absolvovala jen díky úžasnému profesorovi, který řekl, že mi tu čtyřku dá. A to, že zpívám falešně, slyším… Jinak doma máme hudbu rádi. Pořád tančíme. Děti taky řežou do všeho, aby to zvučelo, a Mikuláš dostal od Martina k narozeninám už i kytaru, do níž taky slušně řeže. Jak Martin tvrdí, učí se tím hrát. Tak se mu snažíme věřit.

Skoro je, tedy je napsaný asi čtyři roky. Musí se doladit. Plus mám rozepsaný román a dva scénáře… Jen není čas. Mám-li volno, radši koukám „do blba“, vařím, hraju si s dětmi. Miluju z toho každou minutu. Zároveň vím, že jednou budu zase psát. Jen teď se chci věnovat jiným věcem.

Spis komornější kus. Jirka mě v psaní a všem tom ostatním jinak velmi podporuje. Na naší poslední dovolené na mě zaklekl, kdy už se do toho pustím. Absolutně mě ta jeho podpora dojímá.

Dejte mi ještě pár let, než začnu točit. Zatím to vidím, že bych si rok 2027/2028 nechala volnější, na psaní. (Smích)