Stanislav Majer: Poberta má potenciál stát se diváckým hitem

Předcházelo jim dlouhé a poměrně složité rozhodování, zda do nářečí vůbec jít. Věděli jsme, že je to citlivá věc a že se pohybujeme na tenkém ledě. Konečné slovo měl samozřejmě režisér Ondřej Hudeček, který se rozhodl dialekt do filmu zařadit a jsem za to moc rád.

Myslím si, že mu to pomáhá. Snažili jsme se nic nepodcenit a každý z nás se připravoval po svém. Někdo naposlouchával autentické nahrávky, někdo trávil čas na Slovácku. Absolvovali jsme taky několik zkoušek v Praze u stolu a těsně před začátkem natáčení jsme se všichni přesunuli do Strážnice, kde proběhlo týdenní soustředění. Procházeli jsme si texty přímo v lokacích a ve volném čase jsme se snažili infiltrovat do prostředí a nasát místní atmosféru.

Bylo to moc fajn a rád na to vzpomínám. Velký dík patří také našemu skvělému dialekt kouči Filipu Chludovi. Seděl v režijním stanu se sluchátky na uších a pečlivě hlídal každou naši nepřesnost. Největší obavy jsme měli z toho, aby to neznělo jako karikatura. Chtěli jsme trefit tu hranici mezi moc a málo. Snad se to podařilo.

Ano, myslím, že směsice žánrů to je a je to tak zcela záměrně. Je to Ondřejův rukopis a ten balanc, to plynulé a hravé přecházení mezi žánry dělá s obdivuhodnou lehkostí. Já jsem si ho pojmenoval jako „slovácký western“. „Je to milostný dopis zlodějským filmům, Slovácku a všem nepravděpodobným hrdinům“. A hlavně věřím a doufám, že je to vyloženě divácký film a že máme hitovku s hláškami, které by mohly zlidovět.

Aleš má bazén. Je to takový lokální mafiánek. Trochu ve stínu, trochu u zdroje – a vždycky o krok napřed. Má prsty ve všem a v ničem. Zajímají ho jen prachy a mocenský vliv. Jeho komunikace je založena jen na vydírání a zastrašování. Je to tvor, který přežije v každém systému a kterého zřejmě můžeme najít v každém okresním městě. Je to skoro folklórní postava: něco mezi kmotrem, podnikatelem roku a předsedou mysliveckého spolku. Má velké auto, což mu umožňuje žít v domnění, že má i velké mužství. Aleš je motorista. Je nepochopený, nedoceněný a osamělý.

Byl to proces hledání. Variant mé podoby bylo víc. Ve hře byla pleš, mulet i ježek. Nakonec jsme zvolili tohle hovádko. Výraznou proměnu jsme chtěli a tohle nám připadalo přesné. Není to jen účes, je to výpověď.

Chtěl jsem i trochu přibrat, aby měl napapané a růžové tvářičky. Tenhle týpek se má totiž rád. O své vlásky pečuje s láskou, používá balzám i kondicionér. Vypadá jako andělíček, je nevinnost sama. Je jako slunce nad moravskými vinicemi – hřeje a dává hroznům sladkost a zralost. Ale taky může ty sladké hrozny spálit. A víno ze spálených hroznů zanechává v ústech nepříjemnou hořkost.

Natáčení probíhalo ve dvou fázích: letní a zimní blok. Vlasy jsem musel nechat dorůstat poměrně dlouho před natáčením, pak se musel udělat test, abychom si byli jistí, že to může fungovat. Taky jsme museli stále odbarvovat odrosty a dodělávat trvalou, na konci už byly vlasy úplně spálené, takže mi ten účes celkem vstoupil do života.

Zpočátku jsem tu změnu miloval, pak už tolik ne. Okolí reagovalo různě. Někdo mě nepoznával, někdo se bavil a někdo mě litoval. Moje maminka, myslím, plakala, nevím už, jestli to bylo štěstím, nebo zděšením. Je totiž kadeřnice.

Je především kulisou. Nesnažíme se vyprávět příběh o pandemii samotné, ale využíváme ji jako ilustraci, která postavy staví do mezních situací. Právě v takových momentech se nejlépe prověří jejich charakter.

Co jsou ochotné udělat, z čeho mají strach a jak reagují pod tlakem. Když jsem o filmu s někým mluvil, často jsem vnímal obavu z „covidového“ tématu. To naprosto chápu. Pro mnoho lidí to byla náročná, někdy i traumatická doba. Náš film se k tomu ale staví jinak. Pandemie tu není zobrazena tíživě nebo dokumentárně, spíš se objevuje ve své absurdní a místy až komické rovině. Diváci se tedy opravdu nemusí bát, že by šli na temné připomenutí nedávné minulosti.

Poberta je prostě mladý, současný a svěží film. Je osobitý a svůj. Myslím, že aktuální, rezonující téma si tam najde každý. Máme tam kladného hrdinu s dobrým srdcem, který má ale v sobě i spoustu démonů a vzteku. Je neustále nucen balancovat na hraně mezi dobrem a zločinem – a Matyáš Řezníček je v tom naprosto okouzlující!

Ukazuje nám, jak je těžké odrazit se ode dna, protože žije v době, kdy je jednodušší někoho označit než ho pochopit. Jak těžké je zbavit se nálepky, kterou mu nalepili ti morálně povýšení a ti, co sami mají máslo na hlavě. Máme tam zkorumpovaného muže zákona.

Máme tam partu snad napravených Jidášů. Máme tam matku a dívku, jejichž láska hory i muže přenáší. Je tam záporák – malý člověk u moci. Typ, který by byl jen směšný, kdyby nebyl tak nebezpečně škodlivý.

Přesně takové typy se teď derou k veslům, naprosto nekompetentní obsazují důležité posty, a pak zapalují svíčky na Národní třídě a nestydí se lidem nehorázně smát do obličeje.

Vůbec mě nemusel přesvědčovat. S Ondřejem se známe dlouho a já jeho práci tak trochu nekriticky obdivuju. Před lety, když byl ještě na FAMU, mi nabídl spolupráci ve studentském filmu – kraťoučký snímek Framed.

Už tehdy jsem okamžitě zbystřil, protože bylo evidentní, že přesně ví, co a jak chce točit. Viděl jsem pak i jeho další krátké filmy. Bylo to příjemně svěží. A maličkou roli jsem pak měl i v jeho krátkém filmu Furiant, který ho dostal do světa a přinesl mu prestižní cenu za režii na festivalu Sundance. Ondřej je opravdu výjimečný a komplexní tvůrce. Jeho filmy jsou originální, autentické, vtipné a chytré. A hlavně – všechno dělá naplno.

Napíše scénář, postaví se za kameru, pak to sestříhá a ještě k tomu složí hudbu. Celý ten orchestr samozřejmě diriguje jako režisér. A u toho se ještě usmívá a je neuvěřitelně milý. Nelze ho nemilovat. Takže moje „rozhodování“, jestli do toho jít, trvalo asi tak půl vteřiny. Spíš jsem byl šťastný, že u toho můžu být.

Jsme teprve na začátku. Sami jsme zvědaví, kam nás zkoušení zavede, adaptace textu tak vzniká postupně. Amadoka je velký, mnohovrstevnatý román Sofije Andruchovyč o tom, že válka má i ženskou tvář. Vypráví o muži, který se z ní vrací se ztrátou paměti, a o ženě, která se mu snaží jeho minulost vyprávět. Ukazuje se, že nejde jen o jeden vztah, ale o celé dějiny Ukrajiny, které byly potlačené, ukradené a přepsané. Román je o tom, jak se dá přijít o vlastní příběh – a jak je těžké ho znovu složit.

Vnímám tato představení jako určitý celek, připravovaná Amadoka by mohla být dalším dílem do skládačky. Nebál bych se to označit za jakousi „ukrajinskou trilogii“, protože pojítek je mezi nimi víc než dost.

Například autorka Amadoky je dcerou básníka Jurije Andruchovyče, který napsal Moskoviádu. Dále vedle společného inscenačního týmu je to především podobný inscenační rukopis: výtvarná stránka, práce se světlem, atmosféra i způsob vyprávění. Zásadním spojovacím motivem je ale téma války na Ukrajině, které prostupuje všemi tituly.

A teď mi vlastně dochází ještě jedna věc, a to je jisté genderové vyvážení přesně na dvě poloviny: Moskoviáda a Na západní frontě klid jsou texty napsané muži, zatímco v Zelených koridorech a Amadoce je téma války zpracováno z ženské perspektivy. Tím se inscenace liší – nejen úhlem pohledu, ale i citlivostí, důrazem na jiné vrstvy a zkušenosti.

Proběhne 1. a 2. dubna v Divadle X10.

Tak samozřejmě se na vás budeme těšit právě v Divadle X10. Jsem hodně zvědav na minisérii HEC v režii Michala Samira. To byla opravdu krásná práce, ale zatím netuším, kdy to půjde ven.

A moc bych přál Pobertovi, Ondřeji Hudečkovi, aby se na tenhle film chodilo do kina. Opravdu jsem hluboce přesvědčen, že ten film má potenciál stát se skutečně diváckým hitem. Dokonce mám sázku s producentem filmu, Tomášem Hrubým. Pokud trefím svůj optimistický odhad, platí večeři. Pokud netrefím, platím já. Takže, prosím vás: teď jde o všechno! Přijďte do kina na Pobertu! Garantuju Vám, že nebudete litovat.