Režisérka Útěku z Utopie Madeleine Gavinová: V médiích chybí hlas obyčejných Severokorejců

Svědectví ze Severní Koreje, které k nám poskrovnu proudí, jsou bizarní až surreálná. Co vás při práci na filmu nejvíce šokovalo?

Věcí, které mě překvapily, pobouřily, ale i inspirovaly, byla celá řada. Když jsem začala s rešerší a narazila na záznamy ze skryté kamery, které Severokorejci tajně pořizovali od devadesátých let, čímž riskovali život, vyloženě jsem z nich cítila tlukot jejich srdcí.

Uvědomila jsem si, jak moc v médiích chybí hlas těchto obyčejných lidí. V Americe slýcháme o Kimově režimu, o raketách, ale málokdy o tamních obyvatelích. A když už se o nich něco dozvíme, jde o povrchní informace o porušování lidských práv. Proto jsem chtěla natočit tento film.

Během samotného natáčení mě pak udivila spousta severokorejských zvláštností. Třeba to, že portréty vládnoucí dynastie musí být vyvěšené na všech nápadných veřejných místech i na stěně v každé domácnosti.

Severokorejci doma logicky nemívají klimatizaci, leda tak větrák, který si ale kvůli nedostatku elektřiny pouštějí v parných letních dnech jen na pár chvil. Paradoxní je, že musí být umístěn tak, aby foukal vzduch na Kimův portrét a ne na lidi.

Lze vůbec na KLDR nalézt něco, co by se dalo označit za pozitivní aspekt?

Rozhodně ano. Každému severokorejskému uprchlíkovi, kterého jsem poznala, se do různé míry stýská po domovině.

Samozřejmě jim nechybí diktatura ani neustálý hlad, ale schází jim jejich přátelé a příbuzní. Emigrace z KLDR se zásadně liší od opuštění kterékoli jiné země, protože když z ní utíkáte, musíte se na sto procent odstřihnout od své rodiny.

Rodina Rohů, jejíž útěk sleduji v dokumentu, je výjimka. Její případ je skutečně neobvyklý, uprchlo pět lidí naráz. Severokorejci ze země většinou prchají sami, nanejvýš ve dvojici, s nadějí, že se jim časem podaří dostat na svobodu i jejich nejbližší. Často se pak ale s nimi nikdy neshledají.

V KLDR je nelegální volat do zahraničí. Navíc je to i skoro nemožné, není tam internet ani žádný mobilní operátor. Chytit signál lze jedině přes agenty blízko čínské hranice, což je velmi drahé i nebezpečné. Uprchlíci tudíž prožívají obrovské psychické a citové trauma. Zároveň mi však jedna z nich, Hyeon-seo Leeová, vyprávěla, jak s láskou vzpomíná na hraní s kamarády.

Protože byla malá a v dětství si spoustu věcí idealizujeme…

Přesně tak. Hyeon-seo navíc zažila vlast před rozpadem Sovětského svazu a následným hladomorem v Severní Koreji, kdy se obyvatelům vedlo ještě relativně dobře.

Potýkají se utečenci s takzvaným syndromem přeživšího, který postihoval například ty, kteří na rozdíl od svých příbuzných přežili holocaust?

Ten je velmi častý. Když jsem se seznámila s Hyeon-seo, byla to velmi krásná a úspěšná žena, jež napsala bestseller The Girl with Seven Names (Dívka se sedmi jmény – pozn. red.).

Současně byla jednou z nejtraumatizovanějších lidí, které jsem kdy potkala. Cítila nesmírnou vinu za to, že ve vlasti zanechala příbuzné, dokonce chtěla spáchat sebevraždu.

Film ukazuje i to, jak je pro severokorejské uprchlíky kvůli jejich totální izolaci od vnějšího světa velmi náročné adaptovat se na nový život v kapitalismu. Co jim činí největší potíže?

Náročné je pro ně zejména naučit se ovládat počítač a používat internet. Navíc čím jsou starší, tím se novým podmínkám přizpůsobují obtížněji. Horkotěžko si zvykají i na to, že mohou svobodně vyjadřovat své myšlenky a pocity. V Severní Koreji jim hrozil trest i za pouhé konstatování, že mají hlad. Volností projevu bývají tak zachváceni, že to u nich vede až k depresím a užíváním drog.

Dokážou pak ještě pociťovat radost?

To je samozřejmě individuální, ale rozhodně cítí obrovský vděk. Konkrétně rodině Rohů se v Jižní Koreji úžasně daří, což je určitě dáno i tím, že zůstala pospolu. Maminka teď studuje sociální práci a chce pomáhat přeběhlíkům. Obě dcery excelují ve škole. I babička, která byla Kimovu režimu loajální až do hořkého konce, si teď konečně užívá život.

Překvapilo mě, že i tato osmdesátiletá žena, jež byla ze své rodiny severokorejské indoktrinaci zvané čučche vystavena nejsilněji, uznala, že dynastie Kimů není neomylná.

Ano, to byl výjimečný moment. Celý život poslouchala, že Američané a Jihokorejci jsou nepřátelé, čemuž zarytě věřila. Fascinovaně jsem ji sledovala, jak jako by loupala plátky cibule, když odkrývala pravdu.

Když mají uprchlíci to štěstí, že se dostanou do Jižní Koreje, obvykle stráví několik měsíců v zařízeních, kde přivykají západnímu světu. Většina lidí, kteří se setkají se Severokorejci, je pozná až v době, kdy už mají tento pobyt za sebou. My se s nimi na natáčení setkali v době, kdy byli sotva na svobodě, což bylo naprosto bezprecedentní.

Kladným hrdinou vašeho dokumentu je pastor Kim, který přes dvacet let pomáhá severokorejským přeběhlíkům. Jak jste se seznámili?

Potkali jsme se v době mého pobytu v Jižní Koreji, kdy jsem plánovala natočit film o samotném útěku Severokorejců v reálném čase. Už asi od roku 2001 byl v hledáčku severokorejského režimu. Četla jsem o něm články a následně ho kontaktovala.

Zprvu se dost zdráhal se do dokumentu zapojit, s filmaři i médii měl spíše špatné zkušenosti. Mnoho měsíců jsme si jen nezávazně povídali. Postupně jsme našli vzájemnou důvěru i společný cíl, totiž to, aby se lidé dokázali vcítit do kůže Severokorejců.

Prostřednictvím pastora jsem se dostala k utečencům a získala jejich souhlas s účastí na projektu. Bez něj by film vůbec nevznikl. Šli jsme do toho i s riskem, že žádnou nahrávku nebudeme kvůli zachování bezpečnosti uprchlíků moci použít.

Jaké poselství chcete dokumentem předat?

Chci sdělit hlavně to, že my, co žijeme ve svobodném světě, jsme povinni dát Severokorejcům hlas, který je jim většinou upírán. Kdykoli vyslovujeme jméno Kim Čong-una, musíme zmínit i jeho trpící lid.