Článek
Mluví se o vašem návratu k Šeptej, a hlavně k Samotářům. Po zhlédnutí to člověk opravdu tak cítí.
To mě těší, protože to také cítím, a vlastně jsem to chtěl. Po letech, kdy jsem točil dobová dramata, jsem měl chuť natočit takové Samotáře roku 2026. Už někdy od filmu Grandhotel jsem sbíral příběhy svých kamarádů i svoje vlastní, zapisoval si je a schovával „na někdy“. Dlouho jsem si myslel, že třeba najdu autora, který by to dokázal napsat. Jenže pak mi došlo, že to je tak osobní, že mi nezbude nic jiného než se do toho pustit sám.
To je ovšem pro člověka, který nikdy úplně sám nepsal, výzva.
To také byla! Rozhodl jsem se, že nebudu zvát ani dramaturga, ani producenta. Že si to doslova vytrpím. Nejsem totiž v psaní jednoznačně zručný, a navíc jsem trochu váhavý střelec. Všechno přerovnávám, stokrát obrátím každý dialog, než ho pustím do scénáře. Nicméně jsem nad ten prázdný papír usedl.
Samozřejmě jsem fabuloval, některé věci jsem spojil dohromady. A když jsem scénář dopsal a dal ho několika lidem přečíst, často mi říkali: „To je vlastně podobný žánr jako Samotáři. Má sedm postav, jedna je lichá. Zamilovávají se do nesprávné osoby. Je tam částečně antická stavba, částečně shakespearovská.“ To mi znělo dobře.
Dal jste scénář číst Petrovi Zelenkovi, který napsal s Olgou Dabrowskou Samotáře?
Ne, trošku jsem se bál, co by tomu řekl. Petr je geniální scenárista a filmař, jsme kamarádi, moc rád bych s ním pracoval, a dokonce jsme s některými nápady koketovali. Ale nikdy to nezajiskřilo tak, abychom do toho oba šli.
Kdo tedy byli první čtenáři?
Herci. Od začátku jsem si představoval, pro koho píšu, vymyslel jsem postavám cíl, kam chtějí dojít, a pak jsem jim to komplikoval. A když jsem dal hercům scénář přečíst, všichni to vzali. Ale ještě jsme se o rolích hodně bavili, udělali jsme si soustředění, kde jsme zkoušeli, oni leccos upravovali. Dalo by se říct, že jsou spoluautory.
Konzultoval jsem to jen s Pavlem Gotthardem, který psal scénář pokračování Krále Šumavy, a udělal to velmi dobře. A s Damianem Vondráškem, což je podle mého názoru jeden z nejtalentovanějších režisérů mladé generace. I jemu jsme svěřili pokračování Krále Šumavy, a byl vynikající. Povídali jsme si trochu při psaní a pak ještě nad hotovým filmem. Řekli mi pár věcí, ale dost podstatných.
Žádného dramaturga jako „druhé oči“ jste k sobě nepustil?
Já věřím v dramaturgii jako takovou, ale mám v tom směru lepší zkušenost s kolegy režiséry nebo scénáristy. Každý dramaturg se vždycky snažil přepracovat scénář podle toho, jak by ho napsal on. A to není dobrý dramaturg. Naproti tomu třeba Damian Vondrášek se snaží pochopit, co jsem chtěl říct, a pak mi prohrabat cestu k divákovi.
Trailer komedie Kluci to vidí jinak než holkyVideo: Lucky Man Films
Co bylo to podstatné, co vám poradil?
Řekl mi jedinou větu, ale byla naprosto rozhodující pro to, jak film ve finále vypadá. Původně měl dvě hodiny a dvacet minut. Se střihačem Filipem Maláskem jsem ho chtěl dostat pod dvě hodiny, můj vysněný čas byl hodina a tři čtvrtě. Myslím, že pro tento typ filmu je to, jak říkal pan Bartoška, inteligentní timing. Aby divák odcházel z kina naplněný, ale ne znuděný.
A Damian mi řekl, že o nějakou minutu nejde, ale že je pro něj těžké najít si k postavám sympatie, protože prvních třicet minut jsou mu až protivné, a pak už se to těžko zlepší. Zeptal jsem se, odkud přesně se ty sympatie začnou měnit, a pak jsem řekl Filipovi, aby všechno, co je předtím, vyhodil. A najednou to opravdu začalo fungovat líp. Z producentského hlediska je to luxus, protože jsme vyhodili poměrně velkou část filmu, ale to se prostě stává. Důležitý je výsledný tvar, ne každý metr natočeného materiálu.
Máte za sebou několik předpremiér, jak reagovali první diváci?
Výborně, vycházeli z kina a objímali nás, byli dokonce dojatí. Ale hlavní boj o diváky začal tento týden v běžné distribuci.
Samotáři měli jasnou cílovou skupinu diváků, třicátníky, zatímco tady je víc generací.
Generační výpověď jako Samotáři to opravdu není, ale třeba právě proto zaujme diváky napříč věkem. Jenže dnes je boj o diváka někde jinde. Jsou tu streamovací platformy, a aby dal člověk nemalé vstupné za lístek do kina, právem očekává něco víc, než co může vidět na obrazovce.
Vy máte výhodu špičkového obsazení počínaje Marthou Issovou a Václavem Neužilem, přes Jaroslava Plesla až k mladým hercům Vojtěchovi Vodochodskému, Denise Barešové, Janu Nedbalovi a Anně Kameníkové. A pak je tu Praha. Nově viděná, krásně snímaná Davidem Hofmannem. Jak moc se prodražily zábory pro natáčení?
Moc ne. Praha je tam ta osmá, sudá postava k sedmi lichým, a byl bych rád, kdyby film zprostředkoval divákům z celého Česka krátkou návštěvu hlavního města. Ale chtěl jsem, abychom peníze utratili hlavně za dost času na natáčení. Mělo třicet sedm dnů, dnes je běžných dvacet, někdy jen deset. To já neumím, film pak vypadá na padesát procent toho, jak by vypadat měl.
Kluci to vidí jinak než holky. Martha Issová a Jaroslav Plesl hrají manžele.
Proto jsme šetřili na počtu členů štábu, na cateringu, na dopravě i na záborech. Nechtěl jsem zavírat ulice, odstranit parkující auta, najímat kompars. Kdykoliv to šlo, točili jsme za provozu, s lidmi, kteří procházeli kolem. Myslím, že autenticita je díky tomu větší: město žije a my jsme v něm.