RECENZE: Zásah štěstím. Woody Allen má pořád co říct

Jakkoli se už před světovou premiérou na loňském festivalu v Benátkách, kde sklidil nadšené ovace, nechal Allen slyšet, že jde o film poslední, doufejme, že si to rozmyslí. Zásah štěstím je totiž navzdory Allenově věku jeho nejspíš nejlepším filmem posledních zhruba deseti let.

Je na něm vidět, že slavný filmař má pořád co říci, byť to není nic nového, nic, co by na téma složitosti mezilidských vztahů ještě neřekl. Řemeslo má pevně v rukou a zcela pod kontrolou, jeho souznění s kameramanem Vittoriem Storarem, s nímž spolupracuje od filmu Café Society (2016), je dokonalé.

Manželé Fanny a Jean jsou na první i řadu dalších pohledů skvělý pár. Jeanův profesní úspěch jim zajišťuje pohodlné finanční zázemí, mají krásný byt ve velmi dobré pařížské čtvrti, mohou mít všechno, nač si vzpomenou. Oba jsou pohlední a vypadají pořád zamilovaně, Fanny se cítí v bezpečí, což je pro ni po prvním manželství, které ji zklamalo, dost důležité.

Jenže jednoho dne ji na ulici osloví její dávný kamarád ze střední Alain, a věci se začnou vyvíjet úplně jiným směrem, než ona sama očekávala, a také odhalují v jejím vztahu s Jeanem trhliny, které byly dosud takřka neviditelné.

Allen je především skvělý vypravěč, který drží diváky v pozornosti i tehdy, když děj filmu tu i onde připomene jeho díla předchozí. Zásah štěstím patří do té kategorie jeho tvorby, v níž jsou třeba Match Point – Hra osudu. V ní autor zkoumá, do jaké míry jsme strůjci vlastního osudu a jakou roli v našich životech hrají náhoda a štěstí.

Milovníci Allenových filmů si tedy opět přijdou na své. Nikdo totiž nečekal, že skoro v devadesáti letech začne filmař točit jinak, než jak to dělal celý život.

Přece však je tu něco nového. Allen sice většinu filmů natočil New Yorku, ale pracoval i v Barceloně (Vicky, Cristina, Barcelona), v Římě (Do Říma s láskou) nebo v Paříži (Půlnoc v Paříži).

Tentokrát však poprvé v životě pracoval s domácími herci a ve francouzštině, což filmu velmi prospělo. Vyprávění působí ještě přirozeněji než jindy, kouzlo metropole nad Seinou splývá se šarmem francouzských herců, atmosféra je dokonalá.

Fanny hraje populární francouzská herečka Lou de Laâge (Julie, co by bylo kdyby), která místy připomene Scarlett Johanssonovou právě ve filmu Match Point – Hra osudu. Jejích hereckých kvalit sice úplně nedosahuje, přesto se svého úkolu zhostila velmi dobře.

Přirozeně působící kouzlo má Niels Schneider jako Alain. Nikdo se nemůže divit, že Fanny se s ním cítí více než dobře. Melvil Poupaud přesně vyjádřil všechny Jeanovy vlastnosti tak, jak se před diváky postupně odhalují, výborná je Valérie Lemercierová jako Fannyina matka.

Zásah štěstím není a nemůže být Allenovým průlomovým filmem, na to jich má na kontě příliš mnoho a jejich osobitost je dostatečně proslulá. Ale pokud to opravdu bude film „na rozloučenou“, bude to odchod v nejlepším.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina