RECENZE: V dokumentu Zápas století znovu ožívá „boží ruka“

I ten, kdo se nikdy nekouká na fotbal a fandění je mu cizí, neřku-li protivné, nejspíš někdy slyšel o „Maradonově boží ruce“. Koneckonců Boží ruka je i název filmu Paola Sorrentina a má s idolem fotbalových fandů dost společného.

Pro toho, kdo o ní přece jen neslyšel, připomeňme, že 22. června 1986 se na Aztéckém stadionu v Mexico City hrálo čtvrtfinále mistrovství světa. Kapitán Anglie Peter Shilton si podal ruku s argentinským kapitánem Diegem Armandem Maradonou, aniž by tušili, že právě začíná utkání, které vstoupí do dějin. První poločas bez gólů, ale v 51. minutě vstřelil po zásahu rukou Maradona první gól.

„Jak to, že to nepískal? On to snad neviděl?“ rozčílil se vzápětí trenér Anglie, ale rozhodčí na svém verdiktu trval. A pak už přišlo ono slavné Maradonovo: „To nebyla ruka. A jestli byla, pak to byla boží ruka.“

Jen o čtyři minuty později vsítil fotbalový génius, jak je i ve filmu nazýván, druhou branku, označovanou za gól století, a s konečným výsledkem 2:1 nakonec Argentina přes semifinále vybojovala zlato. Až po letech se Maradona přiznal k tomu, co kromě rozhodčího viděl celý svět.

Zápas století ovšem není jen dokumentem o zápase, na který po čtyřiceti letech ve filmu režisérů Juana Cabrala a Santiaga Franca vzpomínají jeho přímí účastníci, bohužel už bez hlavního aktéra.

Tvůrci dávají celé utkání do souvislostí s válkou o Falklandy (Malvíny) z roku 1982, zahrnují do něj velkou národní hrdost všech zúčastněných, osobní osudy hráčů i politické napětí. Na něm se podíleli také argentinský prezident Leopoldo Galtieri a britská premiérka Margaret Thatcherová, když fotbalové utkání označovali za politický zápas, což hráči odmítali.

Film zároveň připomíná, že napětí mezi oběma zeměmi vzniklo už v roce 1765, když britský mořeplavec John Byron přistál na opuštěném souostroví Falklandy (Malvíny) a zabral je pro Anglii, čímž položil základ následnému sporu o majetek, který vyvrcholil zmíněnou válkou.

Střihový film složený ze vzácných archivních materiálů a vzpomínek bývalých hráčů běží ve svižném, bezmála strhujícím tempu. To na jedné straně drží diváky v pozornosti až napětí, ale pro ty, kdo fotbal nesledují, to v první polovině dost znesnadňuje orientaci v tom, kdo právě mluví, přestože to titulky po straně plátna uvádějí.

Nicméně klíčoví jsou ve vyprávění dva bývalí útočníci Gary Lineker (Anglie) a Jorge Valdano (Argentina), kteří společně s dalšími sledují ikonický zápas, a každý si dodnes stojí za svým týmem. V jejich vzpomínkách je pochopitelná dávka nostalgie, někdy smutek a také obdiv zejména k Maradonově druhému gólu, který vzývají jak zástupci Argentiny, tak Anglie.

Občas probleskne i humor a nadhled nad dávným, ale svým způsobem dodnes živým zápasem. A závěrečné utkání obou „týmů“ ve stolním fotbale je až dojemnou tečkou za filmem, který ukazuje, že i z letitých protihráčů a velkých rivalů se nakonec mohou stát velcí přátelé.