Diego s námi a zlé pryč. Reportáž Apoleny Rychlíkové z Neapole

Uličkami třetího největšího města Itálie, Neapole, pomalu prostupuje tma. Ty, kteří spolu s námi tráví čas venku, to ale nezajímá. Se samozřejmostí nasávají atmosféru, v níž se mísí vůně aviváže, spáleného oleje a lidských těl, namačkaných na sebe uprostřed teplé jarní noci.

Lidé pijí víno, jedí pizzu frittatu, smaženou pizzu, místní specialitu. Všudypřítomné skútry se proplétají uličkami, čas od času se motoristé dávají do řeči, jen tak, mezi sebou, a pak se zase rozjedou každý svým směrem. Zamilované páry se projíždějí nočním městem a dospívající se mačkají na jedné motorce klidně ve čtyřech.

Se zájmem sledujeme, jak za řídítka usedá číšník, v jedné ruce drží tác, na něm kávu v kelímku, džus a něco sladkého. Rozjede se jakoby nic a alespoň do chvíle, kdy nám zmizí za obzorem, nerozlije ani mililitr.

Z balkonů se ozývá štěbetání lidí, kteří opření o zábradlí vedou nekonečné dialogy u cigaret. Sem tam někdo něco zvolá, zakřičí nebo začne jen tak zpívat.

V tomhle městě se všechno míchá do neuvěřitelně energického koktejlu. A nad vším životem se někde v dálce, nad mořem a přístavem, impozantně tyčí Vesuv. Sopka, která svou přítomností ještě pořád všechny varuje a připomíná, jak pomíjivý ten život může být.

Naposledy vybuchla během druhé světové války, v roce 1944. Od té doby Vesuv mlčí a tiše shlíží na město pod sebou.

Co všechno člověk ví o Neapoli, městě zatíženém tolika předsudky o údajně všudypřítomném násilí a kriminalitě? Tak třeba to, že je tady údajně nejvíce cukráren a pekáren na světě. Že je zde neskutečná hustota obyvatel na metr čtvereční. Že to byla jedna z oblastí, kde se nechtěli vzdát monarchie. Že tu má stále ještě vládnout Camorra, italská mafie, která píše Neapoli i celé Kampánii svá vlastní pravidla a jejich nedodržování tvrdě stíhá a kvůli které se už po léta skrývá Roberto Saviano, autor knihy Gomora, jež působení mafie v Kampánii popisuje a rozplétá.

Fyzickým symbolem „válek gangů“ a neapolské kriminality je hlavně komplex Scampia. Brutalistní paneláky byly původně snahou o italskou verzi modernistického sociálního bydlení; inspirovány byly samotným Le Corbusierem. Nakonec z nich zbyly jen nedokončené betonové slumy bez jakékoli veřejné infrastruktury a dopravy do centra města. Chudí lidé, kteří sem byli přestěhováni, neměli na vybranou. Někde žít musí.

Právě přítomnost tak zásadních sociálních rozdílů je v neapolské architektuře jasně vidět. Architektura města je přesně taková, jaká byla jeho historie: monumentální i stísňující, velkorysá i utlačující, aristokratická i lidová. Neapol je také často přezdívána „městem pěti set věží“ – protože se tu má nacházet nejvíce sakrálních staveb na světě.

A skutečně: v každé uličce, ulici nebo na veřejném prostranství se nachází nějaký kostel, nebo rovnou katedrála. Dveře některých z nich vypadají nenápadně a mnohdy jsou zdobeny graffiti, jiné jsou majestátní a dokládají starobylost a slávu Neapole. Vstup dovnitř pak status silně náboženského města jen podtrhuje. Nicméně víra a pobožnost tu mají opravdu mnoho podob.

Bílá a modrá. To jsou barvy, které v posledních měsících Neapol ovládly. Je to teprve pár týdnů, co místní fotbalový klub Società Sportiva Calcio Napoli vyhrál potřetí v historii nejvyšší italskou fotbalovou soutěž. Identita Neapole tak prakticky splývá s fotbalem – ne nadarmo se říká, že v Evropě není jiné město, které by tímto sportem tolik žilo.

Z oken nevisí pouze pro Neapol typické voňavé prádlo, ale hlavně modré a bílé fábory splétající se do nekonečného vzdušného labyrintu. Při bližším ohledání člověk zjistí, že je to vlastně jen obyčejný igelit, ale je všude: na sloupech veřejného osvětlení, u vstupů do kostelů, v hospodách, kavárnách, mezi domy i na náměstích.

Totéž pak platí pro fotografie současných hráčů neapolského klubu, které jsou vyvedené v duchu svatých obrázků, nebo ulice zdobí jiné, často sakrálně-fotbalové podobenky.

A v ulicích samozřejmě nesmí chybět ani ten úplně největší hrdina Neapole – Diego Maradona. Číslo deset, jež tu v letech 1984 až 1991 nosil na dresu, platí za symbol, který zná a uctívá každý. Desítka je jako modlitba.

Maradonova ošlehaná tvář lemovaná kudrnatými vlasy na nás shlíží odevšud. Diego, jak mu tělo vyrůstá z ústí sopky Vesuv a sahá až k nebi. Diego jako papež. Diego jako samotný Bůh. Dios Diego! Diego v nadživotní velikosti na zdi v jedné z nejchudších čtvrtí. Diego v oknech, na magnetech. Diego, po kterém se jmenuje speciální drink – Maradona Spritz. Diego na ponožkách, tričkách, čepicích pro turisty, kterým ho místní prodávají, jako by šlo o nejdůležitější neapolský „tržní“ artikl. A možná to tak je.

Diego má po městě dokonce rozesety modlitebny, malé výklenky v ulicích, které jsou plné dárků, kytek, svíček, kusů oblečení a slov díků. Nacházejí se tu úplně stejně samozřejmě jako místa, kde se uctívá Panna Maria, Otec Pio nebo svatý Januárius, ochránce města. Těžko říct, jestli to v očích řady neapolských obyvatel není nakonec právě Maradona, kdo je tím nejdůležitějším svatým.

Na třetí vítězství v historii čekali věrní fanoušci a fanynky neapolského fotbalového týmu třiatřicet let. Oba předchozí triumfy pomohl zajistit právě božský Diego. Výhry, které Maradona Neapoli přinesl, měly pro obyvatelstvo i symbolický rozměr.

V očích většiny totiž zastavily „ponižování ze severu“, jenž je v Itálii dlouhodobě bohatší a prosperující. Na rozdíl od Neapole – impozantního, leč ve 20. století chudého města velkých sociálních rozdílů.

Právě fotbal, jeho úroveň a peníze, které do něj tečou, jsou pro italské fanoušky jedním z dokladů velkých nerovností a také nespravedlností napříč celou Itálií. Když v roce 1987 Neapol poprvé vyhrála ligu, byla to svého druhu satisfakce, vzpoura slabších proti silnějším, chudých proti bohatým.

Maradonův životní styl byl tehdy hodně divoký: zápasy střídaly bujaré večírky plné drog a alkoholu, které se odehrávaly za účasti lidí z tolik slavné a mocné Camorry. Ta si fotbalistu hýčkala, zásobovala ho kokainem, alkoholem a ženami, aby po něm o pár dní později chtěla nadlidské výkony a svazovala s jeho kondicí osud celé Neapole.

Z klubu Maradona odešel v roce 1991 a pro neapolský fotbal pak následovaly různé etapy, kdy mezi ty nejhorší patřilo období, v němž se SSC Napoli postupně propadla až do třetí ligy. Cesta zpět trvala poměrně dlouho.

Nakonec se ovšem klubu podařilo vrátit a letos si znovu zajistit ligové prvenství. Radost, kterou z toho obyvatelstvo města má, je všudypřítomná. Jednoduše definuje veškerý prostor i interakce v něm.

Když o pár dní později usedáme s mou geniální přítelkyní do místní hospody, abychom sledovaly derby s jedním z největších fotbalových rivalů Neapole, Interem Milán, jsme asi jediné, kdo na sobě nemá dres neapolského týmu.

Je to snad poprvé, kdy město ztichne. Nejsou slyšet motorky ani skútry, ani hlasy lidí na balkonech či v ulicích. Není slyšet skoro nic, většina lidí se zavře ve svých domovech, kde klubu fandí: soustředěně a vzrušeně zároveň.

Když Neapol poprvé skóruje, fanoušci zaplaví město výbuchem nadšení. To se ještě několikrát znásobí v moment, kdy rozhodčí odpíská konec – Neapol vítězí 3:1. Spolu s posledním hvizdem sudího se do ulic znovu navrací život. Všechno je ve vteřině zase jako před devadesáti minutami.

Mikrobus stojící na jednom z menších náměstí zdobí velký nápis L’amica geniale – Geniální přítelkyně. Láká turisty na cestu po městě, při níž lze zřejmě za okny jedoucího mikrobusu sledovat místa, po kterých se toulaly Elena s Lilou, hrdinky neapolské ságy. Je to právě soubor čtyř románů od autorky skrývající se za pseudonymem Elena Ferrante, co Neapol v posledních letech proslavilo. Turistický průmysl to samozřejmě ví a stejně jako u Maradony toho neváhá využít.

Těžko ale říct, jestli mikrobus, mapující stopy Ferrante a jejích postav, vůbec dojede do Rione Luzzatti, reálného předobrazu těch knih. Už samotná ta představa je bizarní. Čtvrť, o které Ferrante píše, je extrémně chudá. A v lecčem připomíná místa, pro která jsme si v Česku my, lidé z majority, vymysleli pojmenování vyloučené lokality. Že by tu měli projíždět turisté a z oken si fotit přetrvávající bídu, chudobu a životy reálných lidí, nikoli literárních postav, je svým způsobem děsivé.

Je to obyčejná, depresivně chudá čtvrt. Nic tu vlastně není. Nic kromě jedné pizzerie, jedné kavárny, v níž (samozřejmě) nějaká turistka právě pročítá jednu z knih Eleny Ferrante, a skupinky dětí, které si hrají uprostřed kruhového objezdu. Ten tu asi nějak supluje náměstí. Je ticho, čas plyne jinak než v centru města.

Na škole, která sdílí svou budovu s policií a která jako většina škol v Itálii připomíná spíše vězení než vzdělávací instituci, je omšelý obrázek dvou dívek vedoucích se za ruku. Toto vyobrazení je jediným dokladem přítomnosti Eleny s Lilou, který tu lze nalézt.

I když do těchto míst samy zavítáme v touze spatřit prostředí, ze kterého superstar globálního literárního nebe Elena Ferrante a její příběhy vzešly, představa většího vytěžování místa je nám protivná. A tak se čtvrtí jen tak touláme, posedáváme na patnících a rozhlížíme se po okolí.

Právě proto, jak křehké, opuštěné a zranitelné Rione Luzzatti je, nám přijde absurdní po něm cokoli chtít. Velká část z toho, o čem Ferrante píše, chudoba, symbolické i reálné násilí, vykořenění, je stále každodenní realitou a dokladem, jaké sociální podmínky pro svůj život mají někteří obyvatelé a obyvatelky Neapole. Tohle zkrátka není román. Tohle je realita, kterou nemá smysl si romantizovat jen z lásky k jedné tetralogii. Naopak.

Těžko říct, jak vlastně pocit z Neapole vměstnat do slov a vět. Kdykoli se prodíráme davy lidí, cítím se tu nepatřičně. Vím, že město do určité míry vytěžuju – coby cizinka, turistka, mající specifické požadavky, možná potřeby a možná i přání. Mám je, i když je mít nechci, mám je bezpochyby vnitřně, neplánovaně, inherentně. V duchu se za to, kým tu jsem, Neapoli omlouvám, ale možná si jen přeju sama sebe nějak očistit.

Kdykoli ovšem zírám na hovězí dršťky, vystavené ulici na odiv v malých pojízdných prodejnách, kdykoli v noci jím z ošuntělého kornoutu mastné smažené ryby a kalamáry a kdykoli jen tak mlčky pozoruju moře se sopkou v dáli, cítím, že o nic víc než o tohle mi tu vlastně nejde.

Číst si knihy po kavárnách. Budit se zvuky mopedů. Nakukovat zvědavě do dvorků a dvorů všemožných budov a pokaždé s překvapením žasnout, co se v nich skrývá. Zpívat si Bella Ciao s pouličními hudebníky. Kouřit na balkoně před spaním. Přehrabovat se ve starých fotkách v antikvariátech, a moct si tak uvědomit, jak se tohle město změnilo. Pozorovat malé holky, kterak s rodinami vycházejí z kostela, kde právě proběhlo jejich první přijímání. Dívat se, jak se fotí a tisknou k sobě. V zářivě bílých šatech vypadají jako děsivé malé nevěsty. Přemýšlet o životě postav, které člověk zná z knih, filmů a seriálů. Obdivovat obří citrony. Ztrácet se v ulicích, které jsou mi nějak povědomé, a přesto úplně cizí. Zkrátka prožívat každodennost, která je jedinečná.

Soustředěně sleduju, jak mi nohy omývá moře. Písčitá pláž působí překvapivě neutrálně, jako kdyby byla šedá, nebo spíš nijaká. Na výlet k vodě jsme si vybraly den, kdy nesvítí slunce a všechno vypadá trochu jednorozměrně. Pomalu a nejistě se vydávám vstříc vlnám. Dlouhou dobu nechávám moře, aby mě o sobě přesvědčilo. A pak spokojeně, bezpečně a klidně ponořím své tělo do jarní vody.

Jak píše Elena Ferrante v Geniální přítelkyni: „Cítím se radostně vystavená neznámu.“