RECENZE: Šedé včely komorně zpřítomňují napětí na Donbase před vypuknutím ruské invaze

Opuštěná vesnice Stryha Starogradivka v doněcké oblasti se stává místem, kde dvojice penzistů svádí zápas o důstojný život i v podmínkách, kdy jsou odpojeni od elektřiny, pravidelného zásobování i informací o dění okolo nich.

Své domovy odmítají opustit, navzdory všemu, co se na Donbasu odehrálo od roku 2014. Teď se píše leden 2022 a oni zůstávají v prostředí, nesoucím stopy dlouhodobého rozvratu. Kostel je vybombardovaný, cesty bahnité, domy neudržované, není kde nakoupit ani nabít mobil. Většina obyvatel vesnice z ní buď odešla, nebo zemřela.

Serhij (Viktor Ždanov) žije sám, žena i dcera od něj po rozvodu odešly a věnuje se včelaření. Dřív pracoval v dole, stejně jako Paška (Volodymyr Jamnenko), jediný soused, který mu zbyl. Serhij je Ukrajinec, Paška Rus, spolupracující se separatisty.

Už od mládí mezi nimi panuje hašteřivý vztah, který nemá až tak národnostní kořeny, jako spíš ty osobnostní. Serhij je více uzavřený, melancholičtější, jeho soused rozšafnější. Spojují je návštěvy i ochota podělit se o jídlo, čaj nebo vodku. Tedy úplně obyčejné věci, které jsou zde ale nedostatkovým zbožím, o něž se vede směna za jiné komodity.

Jejich vztah by se dal pojmenovat jako distancované přátelství. Pomůžou si při výměně okna po výbuchu, večer stráví u kamen při svitu svíčky, sdílí radost při četbě zadržených poštovních zásilek. Jejich dny ubíhají tiše, osaměle, ale s vědomím nebezpečí, které může vtrhnout do jejich dveří.

Noční ticho narušují vzdálené výbuchy a výstřely, které se mohou přiblížit, jak Serhij zjistí jednoho dne pohledem z okna kuchyně, kdy uvidí mrtvolu. Pod rouškou noci se ji vydá pohřbít, i když riskuje, že i on by se mohl stát terčem odstřelovače.

Vnímá to jako akt lidskosti v tomto nehostinném, bezútěšném místě, z něhož jakoby zmizel život. Tento vjem podtrhuje kameraman Vadym Ilkov vybledlými barvami, s nimiž snímá okolní zimní krajinu. Vnitřní interiéry Serhijova domu pak nechává večer ozářit slabým světlem olejových lamp a svíček, jež má navodit zdání útulnosti v té okolní pochmurnosti.

Z datace, kdy se příběh odehrává, i zjevení se separatistického vojáka, je zjevné, že to nejhorší toto opuštěné, zaminované místo teprve čeká. Probleskuje to z rozhovorů mezi Serhijem a ukrajinským vojákem Petrem, který ho chodí kontrolovat. Jejich promluvy zrcadlí, že i když se snažíte dělat, že okolní realitu ignorujete jako Serhij, ona vás dostihne.

Před Serhijem tak stojí rozhodnutí, jak se postavit nebezpečí, které se blíží. Tady film končí, na rozdíl od ceněné stejnojmenné knižní předlohy Andreje Kurkova z roku 2018, která včelařův osud rozvíjí v širším kontextu jeho cesty na Krym a setkání s krymskými Tatary.

Režisér a scenárista filmu Mojsejev zvolil komornější optiku, která dává prostor k zamyšlení nad sounáležitostí s místem, které vnímáme jako domov, i těmi, kdo jsou jeho součástí. Odráží se tu sovětská mentalita s neochotou cestovat nebo se vydávat za prací, stejně jako tamní patriotismus.

Zredukováním košatější knižní odysseje na příběh dvou sousedů, izolovaných ve své vsi probíhajícím vleklým konfliktem, vynikne herectví obou představitelů, které si vystačí s pouhým výmluvným mlčením večer u kamen. Režisérův cit pro zachycení jejich emocí v situaci okolního ohrožení a ponechání v zóně mezi dvěma armádami podtrhuje kompozice obrazu, která jejich rozpoložení věrně odráží.