RECENZE: Ridley Scott nabízí optimisticky laděnou postapokalypsu. Risk mu vychází

Titul vznikl podle románu Psí hvězdy amerického spisovatele Petera Hellera, který po vydání před čtrnácti lety sklidil příznivé ohlasy od čtenářů i kritiků. Literární předloha, jež byla přeložena i do češtiny, poskytla celovečernímu zpracování základní mantinely, jichž se drží.

Děj se odehrává v blízké budoucnosti – v jedné konkrétní scéně je uveden rok 2035, kdy je svět, jak jej dnes známe, nenávratně pryč. Zpustošila jej chřipková pandemie, kterou přestál zanedbatelný zlomek přeživších, z nichž si ještě menší podíl lidí zachoval zdravý rozum.

Jedním z těch takříkajíc normálních je bývalý pilot Hig (Jacob Elordi), jenž kvůli onemocnění přišel nejprve o dítě a pak i o manželku. Společnost mu dělá loajální pes Jasper, který ho doprovází na „pochůzkách“, při nichž si obstarává potraviny, léky nebo munici.

Není přesto tak docela sám. V pustém životě má přítele Bangleyho (Josh Brolin), někdejšího mariňáka, jemuž vojenské zázemí dodalo cyničnost. Tu v něm následná pohroma na planetě ještě upevnila, a tak chladnokrevně zneškodňuje všechny ozbrojence, kteří jemu a kamarádovi naruší bezpečný prostor.

Když Hig zachytí rádiový signál naznačující, že nedaleké letiště obsadila jistá komunita, zaraduje se, přestože Bangley zůstává skeptický. Navzdory varování, že může jít o lest, se Hig vydává pátrat po tamních obyvatelích. Se svou cessnou ale havaruje a ztroskotá na farmě. Tam žije Cima (Margaret Qualleyová) s otcem Popsem (Guy Pearce), kteří jsou nakonec tím nejlepším, co protagonistu mohlo potkat.

Scénář, který zadaptoval Američan Mark L. Smith (Revenant Zmrtvýchvstání), se posouvá kupředu v osvědčeném rytmu obdobných postapokalyptických příběhů. Kladný hrdina po osobní tragédii náhle získává naději, jež se nenaplní. Přesto na své hořké pouti dochází k optimismu, a to ze směru, jaký nečekal. Příběh reflektuje i lásku v nestandardních časech, sdílení traumat či poznání sebe sama.

To vše dohromady by mohlo vykřesat fádní melodrama, jímž film naštěstí vůbec není. Scott skvěle vede čtveřici hlavních představitelů, kteří hrají civilně a zbytečně nedolují emoce.

Zvlášť výtečný je Josh Brolin, stále poněkud podceňovaný hollywoodský umělec. Spolehlivě přechází od rozvážného usmrcování protivníků do čistě komického výjevu, v němž si po vyčerpávající krvavé řeži s úsměvem připravuje ranní kávu, zafačovaný a oděný pouze do spodního prádla.

Scott, který v tvorbě proslul nonšalantní okázalostí, rovněž ve své novince okouzlí obrazy podmanivé přírody v kontrastu se zaprášenými zbytky civilizace nebo pár akčními sekvencemi. Nyní jimi ale spíše šetří.

Pozornost obrací na psychologii postav, z nichž si každá nese břímě. Náležitě ubral na metráži, přičemž necelé dvě hodiny jsou pro odvyprávění všeho podstatného tak akorát.

Vzhlížet ke hvězdám ocení každý, kdo ve futuristické tematice nehledá jen katastrofy a beznaděj, ale také poselství, že lidskost ani v čím dál více se prohlubující krizi snad nevymizí. Někdy to totiž potřebujeme slyšet.