RECENZE: Papežův zákon je silné osobní drama na pozadí dějin

Ve druhé polovině devatenáctého století zmítalo roztříštěnou Itálií hnutí risorgimento, které nakonec vedlo ke vzniku Italského království a zániku Papežského státu. Ještě krátce předtím však měl papež Pius IX. takřka neomezenou moc, jejímž projevem byla mimo jiné násilná konvergence židovských dětí ke katolickému náboženství.

Na tuto ohavnou praktiku doplatila i rodina Mortarových, do jejíhož obydlí vtrhla jedné noci papežská garda s pokynem odebrat jim šestiletého Edgarda, protože byl údajně tajně pokřtěn a náleží tedy katolické církvi.

Snahy rodičů získat dítě zpět vyšly naprázdno, o celé kauze se však dozvěděl celý svět, psaly o ní přední evropské i americké noviny a ovlivnila i tehdejší mezinárodní politickou scénu. Postavit se účinně papežovi však nedokázal ani soud.

Bellocchio sám prošel přísně katolickou výchovou, což ho dovedlo k ateismu a v jeho filmech se projevilo kritikou katolické církve, která je jedním z nosných témat i tohoto dramatu. Učitelé a kněží v internátní církevní škole ve Vatikánu, kam je malý Edgard umístěn, žáky dokonale manipulují s posvěcením samotného papeže, který se o chlapce osobně velmi zajímá. Systém jim však doslova vymývá mozky.

Tam, kde film sleduje Edgarda, je nejsilnější. „Musíš být mazanej,“ řekne mu spolužák hned po jeho příchodu. „Styk s rodiči si musíš zasloužit, a čím budeš pokornější, tím dřív máš šanci se dostat domů.“ A Edgardo se podle toho zařídí.

V jedné z nejsilnějších scén filmu, setkání s matkou, se drží pravidel, nehne brvou a odpovídá tak, jak ho naučili. Až když odchází, vybuchne v zoufalý rebelský pláč. Tento rozpor ho pak provází až do dospělosti. Je oddaným sluhou božím, ale jsou chvíle, kdy podléhá vzteku, zoufalství z toho, kam a k čemu byl zavlečen.

Výčitky svědomí z toho, že zradil vlastní židovskou víru, se střídají s poznáním, jak snadné je vyjít s představenými, když se podřídí. A není žádným tajemstvím, že stokrát opakovaným dogmatům nakonec člověk nemůže nepodlehnout.

K pochopení toho velmi pomáhá i obdivuhodná vizuální stránka filmu, kterou Bellocchio vytvořil společně s kameramanem Franceskem Di Giacomem. Plně využili estetiku, majestátnost a působivost církevního prostředí, chvílemi může mít divák pocit, že se dívá na nádherné obrazy. Hudba, která využívá staré skladby, vizuálnímu vyprávění konvenuje.

Vynikající je herecké obsazení. Barbara Ronchiová a Fausto Russo Alesi v rolích Edgardových rodičů jsou ztělesněním lásky, zoufalství i zloby, které diváka musí zasáhnout.

Skvěle vybraný a vedený je malý Enea Sala, jenž dojímá už pouhým pohledem raněných očí. Jeho ambivalentní vztah s papežem Paola Pierobona je díky výkonu obou velmi uvěřitelný.

Co však Bellocchiovi už ve scénáři moc nevyšlo, je ono zakotvení do dějinných souvislostí. Divák, který není s touto částí italské historie obeznámen, se může občas ztrácet v tom, co se právě děje, počínaje revolučními nájezdy a konče oslabením papežovy moci. Pro italského diváka to nejspíš problém není, ale pro mezinárodní publikum (Papežův zákon byl uveden v loňské canneské hlavní soutěži) to není srozumitelné tak, jak by bylo záhodno.