RECENZE: Můj oxfordský rok postrádá veškerou poetiku viktoriánských básní

Láska jak ze starých básní a vztah, který zboří veškeré jistoty v kouzelném prostředí anglického kampusu.

Na papíře tuctový příspěvek v obsahu videoték se ukázal být sterilním snímkem, ve kterém nefunguje téměř nic. Emocemi počínaje a jakýmsi laškovným budováním umělého pouta dvou mladých lidí konče.

Komediální prvky se v Oxfordu schovávají za naschvály, dětinské chování, fetiš na knihovny a stereotypní partu přátel. Nečekané sblížení studentky Anny (Sofia Carsonová) a učitele Jamieho (Corey Mylchreest) je rovněž bez fantazie a jejich tokání v malebných ulicích je pravidelně degradováno absencí vzájemné chemie a ocucáváním prstů po chutném kebabu.

Adaptace knižní prvotiny herečky a spisovatelky Julie Whelanové přitom nese silný námět, který sice vykrádá desítky titulů let minulých, lze ale natočit jako milý a dojemný kus postavený na ústřední dvojici či emočním zásahu, který si podobný příběh přímo žádá.

Realizace je však stejně bizarní a nucená jako scéna s karaoke, kde přímo exceluje skladba od Coldplay a pohledný učitel s mikrofonem v ruce.

Co značnou část stopáže působí jako fiasko na filmovou lásku, dostává temné kontury s vyjevením v synopsi proklamovaného tajemství. Zde se ukazuje, že nečitelné herecké výkony hlavních představitelů (nebo například zámožného otce s jasnou vizí) kvalitativně ještě víc upadají s dramatem a příslibem emocí, které se ze vzduchu vyčarovat nedají.

Pokud špatnou oxfordskou pohádku srovnáme například s podobně laděným filmem Než jsem tě poznala, je rozdíl do očí bijící.

Sofia Carsonová coby poezii milující Američanka se na rozdíl od Seznamu tajných přání nemůže opřít o silný rodinný vztah ani život měnící okolnosti.

S Coreym Mylchreestem si jako herečtí partneři vůbec nesednou. Na jejím mužském protějšku je bohužel také znát, že jde o jeho celovečerní premiéru.

Kde nepracuje vzájemná přitažlivost, zpravidla vítězí dojemné rozuzlení, ač je objektivně podbízivé k citlivějším duším. Pokud ale ani to nedokáže naklonit misky vah, je to k zamyšlení.

Nakonec se i dozvíme, co znamená opravdová poezie. Pokud ale sdílíme s autory perspektivu básníků, závěr je nám recitovaný na úrovni školní besídky.

Očekávané slzy a srdcebol to ani náznakem nepřináší. Můj oxfordský rok spoléhá na autory starých textů a jejich protřelé carpe diem vepsané do řádků. Film je však používá jako alibi, kterému nikdo nemůže věřit, i kdyby bylo stokrát veršované.