Článek
Film nás v úvodu vtahuje do světa blízké budoucnosti, který nese znaky blízké Orwellovým románům. Z leteckého amplionu zní slova o tom, že péče o seniory je vlastenecká povinnost a že jsou žijícím národním dědictvím. Na domy jsou jim vládními úředníky dávány zlaté vavříny jako poděkování za jejich celoživotní práci.
Kolonie pro seniory
Hlavní hrdinka, sedmasedmdesátiletá Tereza (Denise Weinbergová), se brání takovým poctám. „Odkdy je stárnutí čest?“ ptá se skepticky. Celý život žije v průmyslovém městečku v Amazonii, kde pracuje v závodě na zpracování aligátořího masa.
Tam je jí jednoho dne oznámeno, že odchází do důchodu a že stát snížil na pětasedmdesát věk, kdy jsou lidé v neproduktivním věku přemisťováni do domovů pro ně v koloniích. Nikdo nezná, jak vypadá jejich charakter, ale oficiální propagandou je hlásáno, že je to šťastné místo pro život.
Ještě předtím jsou senioři zbaveni některých svých občanských práv a jsou umístěni pod oficiální opatrovnictví svých dětí. Ti pak na základě předložení jejich průkazu totožnosti schvalují kroky, které činí. To vše ve jménu růstu ekonomické prosperity lidí v aktivním věku. Ve skutečnosti to znamená, že je společnost zbavuje odpovědnosti za starost o jejich rodiče nebo prarodiče.
Ti osaměle žijící se na pobyt v osadách těší a žádají o předčasné přijetí, u lidí jako Tereza ale vzbuzují pochybnosti. A nejen u ní, jak o tom svědčí graffiti, nastříkané na zdi, s nápisy jako Vraťte mi dědečka nebo Starší lidé nejsou zboží.
Tereza byla celý život zvyklá postarat se o sebe sama, kvůli péči o dceru měla dvě práce a nyní se odmítá smířit s trpným osudem. Před odchodem do kolonie si tak chce splnit ještě alespoň jedno přání. A to letět. Její dcera jí to ale neschválí, a tak se rozhodne splnit si svůj sen neoficiálním způsobem.
Film těží z kouzla amazonských scénérií
Vodní road movie
Začíná tak její cesta, nikoliv po silnici, ale po řece Amazonce, tedy jakási vodní road movie, během níž prochází transformační cestou k osvobození sebe sama a nalezení vnitřní svobody v panujících okolních poměrech.
Tereza uvolňuje nejen svou mysl, ale i tělo a otevírá se novým výzvám, mezi něž patří vztah s prodejkyní elektronických biblí Robertou (Miriam Socarrasová). Toto znovuobjevování vlastní tělesnosti je poeticky vyjádřeno nejen tancem na lodi, ale i společným umýváním se v kyblíku vody.