RECENZE: Kráčej, nebo zemřeš. Kingův Dlouhý pochod obstál na filmovém plátně

King svůj debutový, téměř čtyřsetstránkový román napsal v prvním ročníku na vysoké škole, přestože jej vydal až o třináct let později, a to v roce 1979. Tehdy už měl na kontě i bestseller Osvícení.

Předloha a její celovečerní podoba, o kterou se před Lawrencem bezúspěšně pokoušelo vícero filmařů, dokládají spisovatelovy nesporné kvality, o nichž čtenáře dodnes přesvědčuje. Ačkoli se záhy přiklonil především k hororu, sci-fi a fantasy, v Kingově rané tvorbě lze nalézt též žánr dystopie, do nějž Dlouhý pochod spadá.

Jeho výchozí myšlenka připomíná koncept jihokorejského seriálového hitu Hra na oliheň. Oba příběhy vyprávějí o skupině lidí ze sociálně vyloučených skupin, kteří se dobrovolně přihlásí do smrtelně nebezpečné soutěže o cenu, jež by jim neutěšený život převrátila naruby.

Scenárista JT Mollner literátův mladický, dosti nelítostný počin zjemnil, když na titulní dálkovou chůzi vypravil padesát zletilých mužů namísto stovky adolescentů. Navíc jim nasadil tempo tří mil za hodinu na rozdíl od původních čtyř.

Během několikadenního zabijáckého „výletu“ ponurou krajinou alternativních Spojených států a současně reality show, kterou sledují rádoby skryté kamery, se odhaluje nejenom tělesná zdatnost účastníků. Demaskují se i jejich psychická výdrž a charakternost.

Odlupování morálního profilu souputníků až na dřeň prostřednictvím zdařile napsaných dialogů představuje nejvýznačnější klad filmu. A to navzdory tomu, že se hned v jeho úvodu nepříliš uvěřitelně zformuje kolektiv, který se vesměs podporuje, a jehož soudržnost narušuje několik egoistických solitérů.

Méně realistická je fyzická vytrvalost soutěžících. Ti se, byť celou dobu po rovině, pohybují stále stejnou rychlostí šest dnů v kuse bez jakéhokoli odpočinku, aniž by nejhouževnatější jedinci ke konci vypadali přiměřeně znaveně.

Nemožnost se zastavit nebo sejít z trasy, což se trestá zastřelením, navozuje skličující náladu, kterou snímek pomocí strádajících a čím dál šílenějších protagonistů udržuje do neméně chmurného závěru. Nese s sebou ale i vtipné momenty, když je místy přemůžou jisté základní potřeby, především vyprazdňování.

Příběh staví do popředí Raye Garratyho. Sympatického hrdinu se smutnou rodinnou minulostí přijatelně ztvárnil Cooper Hoffman.

Avizované obsazení Hamilla je nakonec nevýraznější, než by si zasloužil. Jeho major, který dohlíží na průběh soutěže, nicméně znepokojivě evokuje pomatené diktátory z temné minulosti a bohužel i současnosti.

Dlouhý pochod oproti spoustě špatných a průměrných zfilmování Kingových próz romanopisce nehanobí. Originálu slouží jako povedený doplněk a vyvolává chuť se k němu vrátit.