RECENZE: Jessica Chastainová a milenec migrant. Nebezpečné sny slibný potenciál nevyužijí

Od celovečerního debutu Daniel & Ana z roku 2009 udržuje Franco ve své tvorbě linii ryze autorských komorních a artových snímků. Chastainovou obsadil už do svého předloňského počinu Paměť a tato dvojice má očividně skvěle sladěnou představu o tom, co chce na plátně ukázat.

Herečka se pro roli Jennifer, dcery bohatého a váženého sanfranciského investora, perfektně hodí. Hrdinčinu vydobytou prestiž a vnější masku způsobné krásky by ale mohlo značně pošramotit vyzrazení milostného poměru, jenž je v jejím společenském okruhu zcela nepřijatelný.

Setrvalým objektem jejího zájmu je navzdory neporušitelným závazkům výrazně mladší mexický tanečník Fernando, jehož studium baletu financuje nadace Jennifer.

Milenec, jak se zdá, ovšem nezneužívá její pohostinnosti a až nezdravé lásky vůči němu. Naopak s ní touží navázat rovnocenné, na veřejnosti neutajované pouto. Od začátku je ale zřejmé, že jsou coby pár, jak zpívá v jedné baladě Lana Del Rey, zrozeni k zániku.

Mocenská nerovnost ve vztazích je divácky vděčný motiv, u něhož Franco z pozice scenáristy nenachází nic převratného. Na druhou stranu se mu ji daří zachytit civilně bez velkých teatrálních momentů, což přispívá k její uvěřitelnosti.

Chastainová a Isaac Hernández, představitel Fernanda, dokážou ve společných scénách spolehlivě vykřesat sexuální napětí i čistou něhu, aniž by sklouzávali do melodramatu.

Nebezpečné sny nicméně nemají ambici být jen další předem odsouzenou romancí. Tvůrce je podpírá stále bolavým tématem americké migrační politiky vůči Mexiku. To by v době, kdy v Kalifornii vrcholí demonstrace na podporu tamější hispánské komunity, nemohlo být současnější.

Fernando je vykreslen jako oběť. Ovládá sice nezpochybnitelný talent, ten jde ale stranou, pokud jde o zákony. Zatímco mezi milenci je vysloveno takřka všechno, v otázce přistěhovalectví nechává scénář vícero nezodpovězených otázek.

Jakou cestou se ve Spojených státech nežádoucí protagonista dostává k práci načerno, co si o jeho neblahé situaci myslí příbuzní nebo jaký život vedl za přísně střeženou hranicí, si divák může pouze domýšlet.

S odhlédnutím od tohoto aspektu nastavený minimalismus filmu padne. Téměř nehybná kamera, dlouhé záběry na kamennou tvář Chastainové, jejíž precizně odehraná i režijně uchopená postava nepodléhá emocím, nebo odlesky luxusu a deklasovaných živlů dohromady velmi dobře fungují.

Nebezpečné sny přesto mohly být ve svém sdělení důraznější, a tudíž i přínosnější. V nynější podobě začnou po vzoru ostatních Frankových děl s výjimkou Nového řádu, v němž provokoval s rasově podmíněným násilím, nejspíše blednout.