RECENZE: Jarní Tady Vary uvádějí francouzský divácký hit Kapelo, hraj

Ve francouzských kinech si film zamilovaly i další dva miliony diváků. Jde totiž o mimořádně citlivý příběh, který nabízí smích stejně jako slzy – a co víc si může člověk přát?

Jeho hrdiny jsou dva čtyřicátníci, odlišní na první pohled až do morku kostí. Z Thibauta vychovali zámožní rodiče slavného dirigenta, který sklízí úspěchy po celém světě. Když se ale hned na začátku filmu dozví, že má leukémii a život mu může zachránit jen transplantace kostní dřeně, nejlépe od příbuzného, převrátí se mu svět vzhůru nohama.

Jako kdyby diagnóza nestačila, dozví se v té souvislosti, že je adoptovaný. Domnělá „sestra“ mu tedy pomoci nemůže; a poslední šokující informací je, že má bratra.

Jimmy ovšem žije ve zcela jiném prostředí, na předměstí průmyslového města Lille, maká jako kuchař v kantýně a s mužem, který mu přijede sdělit, že je jeho bratr a potřebuje od něj kostní dřeň, nehodlá mít vůbec nic společného.

Dva lidé, kteří by se za jiných okolností určitě nesetkali a jeden o druhém nejspíš nikdy nedozvěděli, si sice zdaleka nepadnou hned kolem krku, ale jednu věc mají přece jen společnou: hudbu. Jimmy hraje v místní hornické kapele a Thibaut poznává jeho ohromný talent, lhostejno, jaké hudbě se věnuje.

Sedmašedesátiletý režisér Emmanuel Courcol je ve Francii známý hlavně jako herec, na režisérskou židli usedl teprve potřetí. O to větší uznání zaslouží skvělý výběr herců i to, že ačkoliv jde doslova o život, dokázal obdivuhodně nastolit a udržet pozitivní atmosféru.

Benjamin Lavernhe, který hraje Thibauta, obdařil svou postavu oduševnělostí, jejíž původ cítí divák jednoznačně v hudbě. Má ale i smysl pro humor a také velké charisma, kterému jeho nově nalezený bratr nemůže odolat, ani kdyby chtěl.

Pierre Lotin jako Jimmy je zase přesně ten protihráč, jakého jeho filmový bratr potřeboval. Drsnější, ale s nemenší láskou k hudbě, která, jak známo, člověka povznáší. A je úplně jedno, že hraje „jen“ v pochodové kapele.

Fakt, že Jimmy žije v industriální oblasti plné sociálních problémů, se ve filmu logicky odráží, ale vztahová linie je natolik emotivně sdělná a zábavná, že tu sociální by divák nejspíš docela rád oželel.

Třetím hlavním hrdinou, a kdo ví, jestli ne tím prvním, je hudba. Courcol s ní pracuje skvěle, ať jsou to populární šansony, obtížně sdělná moderní klasika nebo skladby, které hraje Jimmyho kapela. Hudba vypráví tam, kde by slova byla zbytečná, a konkrétně Ravelovo Bolero dovede film k pointě tak silné, jak jsme to v kinech dlouho neviděli.

Kapelo, hraj není objevný film, v mnohém je dokonce dosti předvídatelný, ale jeho emotivní náboj umocněný hereckými výkony a výtečnou hudební dramaturgií dělá z nenápadného snímku silný zážitek, který z diváků hned tak nevyprchá.