RECENZE: Filmové Město otců má osobitý styl, ale uvízlo v minulosti

Hlavní hrdina Richard, abstinující alkoholik, žije ve třiceti letech se svým otcem, učitelem v důchodu a intelektuálem, který pouští v televizi Bergmanovy Šepoty a výkřiky a z gramofonu Antonína Dvořáka.

Svářeč Richard obojí jen těžko snáší. Sám poslouchá metalovou hudbu, miluje staré horory, a když je výběr večerního filmu na něm, otec musí vydržet filmy s Jeanem-Claudem van Dammem. Přítelkyni si Richard sice pouští k tělu, ale seznámení s jejím synem se brání.

Když nečekaně zemře žebračka, kterou pravidelně obdarovával, dozví se, že to byla jeho matka, která jeho i muže kdysi dávno opustila. Richard se o ní chce dozvědět víc, a přitom dostane od bezdomovců nevyžádanou informaci, že milovaný táta není jeho biologickým otcem.

Po překonání šoku odjede do Ostravy, kde postupně vyhledá členy někdejší punkové kapely Kokoti, aby od nich získal vzorky DNA. Podle matčiných parťáků by totiž jedním z nich mohl být jeho otec.

Děj a zejména jeho pointa jsou značně předvídatelné, nic nového ani neobvyklý úhel pohledu na dané téma film nepřináší. Sympatické však je to, že se v hlavních i vedlejších postavách drží neobyčejně obyčejných lidí, z nichž každý má své někdy dojemné, jindy vtipné vlastnosti a emoce.

Otec ve skvělém podání Vladimíra Javorského sálá něžnou láskou k dospělému synovi (Tomáš Vravník), jejich hovory přitom nepostrádají humor. Stejně jako Richardův vztah s přítelkyní (Pavlína Štorková), napohled křehkou, ale vnitřně silnou matkou samoživitelkou. Setkání s potenciálními otci pak přináší s nadhledem a ironií vzpomínky na mládí a jejich ozvěny v současnosti.

Po herecké etudě Igora Chmely, jehož postavu čas a okolnosti odvedly na hony daleko od někdejšího punkerství, přichází nejzábavnější část filmu. Jan Vondráček je jako režisér amatérských hororových filmů neodolatelný. Role mu poskytla ojedinělou příležitost ke komediálnímu herectví, a on ji naplno využil.

Největší potíž Města otců však spočívá v tom, že vypadá, jako kdyby vznikl v minulém století. Že se Tyc drží „staré školy“ ve stylu natáčení, by tolik nevadilo, filmové řeči není co vytknout, byť některé vize jsou spíše rušivé než zajímavé.

Horší je, že staré je tu všechno, počínaje vybavením interiérů, kostýmy i zdánlivými drobnostmi, jako je ta, že si Richard v hotelu zaplatí použití stolního počítače v recepci, přestože má chytrý telefon i notebook.

Nebýt dvou posledně jmenovaných rekvizit, divák by mohl mít snadno pocit, že se film odehrává před třiceti lety. A zbytečný je i obraz „současné“ Ostravy redukovaný na agresivní opilé fotbalové fanoušky v tramvaji a špinavé podchody.