RECENZE: Film Pravda a zrada připomíná osud nejmladšího německého odbojáře proti nacistickému režimu

Vyprávění se odvíjí přímočaře, chronologicky od prvotního seznámení se čtveřicí teenagerů během jarních měsíců roku 1941 v Hamburku. Jejich společný skok z mostu do vody se stává metaforickým momentem, který předznamenává mnohem vážnější výzvy, jimž budou později čelit.

Čtveřice přátel navštěvuje každou neděli bohoslužby Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Pak ale vedoucí sboru zakáže jednomu z nich, Salomonu Schwartzovi (Nye Occomore), vstup kvůli tomu, že má židovské kořeny. Šestnáctiletý Helmuth (Ewan Horrocks), člen Hitlerjugend, který právě nastoupil jako stážista na sociálním úřadě, se s tím smiřuje jen velmi obtížně…

Jeho nevlastní otec je oddaný národní socialista, jeho starší bratr slouží v německé armádě. Na návštěvu domů se vrací i s krátkovlnným rádiem, na němž Helmuth naladí vysílání BBC, kde zní zcela jiný pohled na válku a její vývoj než z oficiálních německých zdrojů.

Na úřadě má zároveň přístup k „zakázaným“ knihám, kdy citáty z nich, spolu se zprávami z „nepřátelských“ vysílaček, začne na vypůjčeném psacím stroji přetvářet do podoby protinacistických letáků na červeném papíře. Ty vkládá do schránek, na vývěsky nebo za stěrače aut.

Časem se k němu přidávají i jeho dva přátelé ze sboru, Karl-Heinz Schnibbe (Ferdinand McKay) a Rudolf Wobbe (Daf Thomas), čímž se zvýší pokrytí hamburských čtvrtí touto odbojovou činností. Ta ovšem neunikne pozornosti gestapa; její vyšetřovatel Erwin Mussener (Rupert Evans) hodlá totožnost záškodníka odhalit co nejdříve.

Vzhledem k literárním kvalitám textů v letácích se domnívá, že by mohlo jít o univerzitního profesora. Honičky v setmělých ulicích vystřídá snaha vypátrat, odkud by mohl pocházet psací stroj, na kterém letáky vznikají. Helmuthovu euforii z toho, jak se zvyšuje dopad jeho činnosti, umocněnou navázáním milostného vztahu s kolegyní, ukončí jednoho dne zásah gestapa.

Whitaker umí velmi dobře navodit atmosféru zesilujícího tlaku v německé říši a v reakci na něj spiklenectví tří přátel, kteří se odhodlávají k čím dál smělejším krokům. V závěrečné třetině dvouhodinového filmu pak jde o lámání charakterů.

Helmuth po krutém mučení vyzradí jména svých přátel, ale při závěrečném pojednání před lidovým soudem se navzdory radám svého právníka přihlásí k plné odpovědnosti za činy kladené mu za vinu a doprovodí to plamennou obžalobou nacismu. I díky tomu má jeho trest fatálnější charakter než v případě jeho kamarádů.

Ewan Horrocks svým výkonem umí velmi věrohodně ztvárnit přerod šestnáctiletého chlapce v aktivního občana odmítajícího slepou poslušnost režimu. Optimisticky věří, že svým malým dílkem může změnit vnímání lidí. Jeho víra je možná naivní, ale přesně odpovídající jeho věku a idealistickému vydání se za hlasem svědomí bez ohledu na možné následky.

Hrdinskost jeho jednání je esteticky zvýrazněna častým používáním protisvětla, takže Helmuth má ve filmu často „mučednickou auru“. Škoda jen, že Whitaker jako scenárista nevěnoval větší pozornost prokreslení postav a tomu, jak dospěly ke svým postojům.

To je načrtnuto velmi ve zkratce, ať už ve vztahu k židovskému kamarádovi Salomonovi, tak k ostatním členům Hitlerjugend. Zajímavěji je vyveden gestapák Erwin, který po ztrátě dítěte prochází vývojem, v němž se profesní krutost mísí s respektem k inteligentnímu protivníkovi.

Pravda a zrada se opírá o dobově věrné vykreslení atmosféry a kvalitní herecké výkony všech zúčastněných. Loajalita k vlasti se zde dostává do kolize s věrností vlastnímu svědomí, které Helmuthovi velí jednat v jeho intencích. V tom je jeho příběh stále inspirativní.