RECENZE: Film Livia nepřekročil hranice publicistiky

Film vznikal původně jako televizní projekt pro CNN Prima News, ale nakonec se tvůrci rozhodli, že životní příběh Livie Klausové je natolik zajímavý, že patří na plátno.

Na scénáři se podíleli reportér a moderátor Václav Janata, novinář Jakub Kvasnička a moderátor a herec Josef Mádle. Režisérem je Adrian Stojkov, který má na kontě například televizní dokumenty Tajemství Jiřiny Švorcové nebo Tajemství filmových kaskadérů.

Tím poutavějším je ve filmu Liviin osobní život. Nejen slovy, ale i prostřednictvím mnoha archivních fotografií vzpomíná na nádherné dětství v početné rodině s pěti dětmi. Tragicky ho poznamenalo až to, když v jejích patnácti letech otec předčasně zemřel. „Utopil se na Slapech. Nemám ráda vodu.“ Matka je poté musela vychovávat a živit sama, což na konci padesátých let minulého století nebylo snadné.

Ze studií na Vysoké škole ekonomické, kde potkala Václava Klause, mohou diváky potěšit i pobavit fotografie mladého budoucího politika, vzpomínky na jejich společné začátky stejně jako na to, že například na chalupě většinu „mužských prací“ zastávala sama; jejímu muži byly tyto činnosti velmi vzdálené.

V osobní rovině je znát, že vzpomínky jsou pro Livii – jako asi pro každého člověka – velmi emotivní, ať šlo o radosti nebo útrapy, z nichž největší potkala manžele s narozením prvorozeného syna. Zároveň ale říká, že Václav jr. už jako maličký věděl, jak odpovídat na otázky týkající se jeho tváře. „To mám od narození.“

Radost jí přinášejí vnoučata, která o ní říkají, že je generálka celé rodiny, a videozáznamy to dokazují. „Vydávám rozkazy,“ přiznává protagonistka.

Ostatní kapitoly, týkající se její role po boku vrcholného politika, jsou podstatně méně zajímavé, nepřekračují hranice publicistiky, která jen mapuje postavení první dámy, její charitativní činnost i pozdější vlastní politickou kariéru v roli velvyslankyně na Slovensku. Nic nového, nic ani vzdáleně objevného tu nenajdeme.

Vzpomínky na to, jak coby ekonomka společně s mužem u domácího krbu promýšleli ekonomickou reformu, střídají záběry setkání se zahraničními osobnostmi a prohlídky pražského sídla a lánského zámku, na jejichž podobě měla značný podíl.

Hezky, byť s typickou rezervovaností, o ní mluví Václav Klaus, který si jí zjevně váží jako ženy i partnerky v práci. Doslova pomník jí pak staví další lidé, ať je to ředitelka Nadačního fondu Livie a Václava Klausových Kamila Kryštofová, bývalá první dáma Dagmar Havlová, nebo někdejší pracovníci Hradu.

Z toho všeho je sice zřejmé, že Livia Klausová je silná osobnost, v mnoha směrech pro svého muže a jeho práci klíčová, vzdělaná dáma, která má smysl a vkus pro všechny role, jimiž dosud prošla. Ale hlubšího pohledu, stopy pochybností nebo třeba jen drobných zaváhání se tvůrci nedopustili.

A nedokázali se pokusit ani o originálnější přístup než členění do jednotlivých kapitol, v nichž promluvy doplňují fotografie a televizní záznamy.