Článek
Píše se rok 1792. Od pádu Bastilly a začátku Velké francouzské buržoazní revoluce uplynuly tři roky, Ludvík XVI., jeho žena Marie Antoinetta a jejich děti jsou po nezdařeném pokusu o útěk ze země zatčeni a přivezeni do pevnosti Temple, kde budou čekat na soud.
Jsou tu vystaveni nejen ztrátě luxusu a všech privilegií včetně toho, že s nimi smí zůstat jediný sloužící, zmíněný komorník Cléry, ale i drsnému zacházení zejména ze strany kapitána stráže. S děsuplnou Bastillou, kam nechával zavírat král, se tenhle „kriminál“ sice srovnat nedá, ale otrava to je.
Jak to dopadlo, ví snad každé školní dítě. Z historického hlediska nemá film Potopa co nového sdělit, a také se fakty, která do této situace královskou rodinu přivedla, nezabývá. Názvem jen odkazuje k výroku milenky Ludvíkova dědečka toho jména XV., Madame de Pompadour: „Po nás ať přijde potopa.“, přičemž osud Ludvíka XVI. a jeho rodiny je tohoto rčení dokonalým naplněním.
Je jasné, že na filmu Potopa nemohlo být nic zábavného, ale není v něm ani historicky nic cenného. Ostatně Jodice ani o jedno z toho neusiloval. Téměř vůbec se nezabývá souvislostmi, očekává od diváka, že je zná.
To je vzhledem k jejich dějinnému významu předpoklad do velké míry oprávněný, ale paradoxně díky tomu například promluva strážného na téma „Vy jste tančili a naše děti umíraly hlady!“ vyznívá docela zbytečně.