RECENZE: Do kin jde český kandidát na Oscara, film Kdyby se holubi proměnili ve zlato

Také loni vyslala Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) do oscarového klání dokument, film Ještě nejsem, kým chci být režisérky Kláry Tachovské, který v konkurenci dalších mezinárodních snímků neuspěl.

Letošní shortlist výběru patnácti ze zhruba osmdesáti přihlášených většinou hraných filmů, z nichž pět postoupí do oscarových nominací, zveřejní americká Akademie filmového umění a věd 15. prosince. Už nyní však mohou diváci posoudit, zda ČFTA vybrala dobře. Film Kdyby se holubi proměnili ve zlato viděli diváci karlovarského festivalu a ve čtvrtek vstupuje do kin.

Pepa Lubojacki natáčela pět let se svým bratrem a bratranci závislými na alkoholu, zaznamenávala stavy a prostředí, v nichž žijí, i svou snahu zejména bratrovi všemi (ne)možnými způsoby pomáhat. Chodila za ním, prosila, aby se šel léčit, nadávala, plakala.

Právě síla bezmezné sourozenecké lásky, do níž Pepa zahrnuje i bratrance, je nejsilnější, nejpůsobivější emocí filmu. Potíž je v tom, že bratr odmítá podstoupit léčbu, protože dobře ví, že by po jejím absolvování stejně zase začal pít. Jeho závislost je těžká, nedokáže, a především nechce bez alkoholu být. A tak sice přijímá, co mu sestra do jeho „příbytků“ nosí, je zřejmé, že i on ji má velmi rád, ale nehodlá na svém životě nic měnit.

Vedle časosběrné linie se filmem prolíná řada archivních fotografií z dětství a také autorčiných úvah nad tím, jak závislost poznamenává nejen lidi závislé, ale i jejich blízké a celé okolí. Jedním z hlavních motivů je přemítání o tom, nakolik si narkomani, ať jde o alkohol nebo drogy, mohou za svou závislost sami.

Jak se na ní podílejí traumata z minulosti, sociální situace a celkově společnost, která se jim málo věnuje, odsuzuje je a pohrdá jimi, protože považuje závislost primárně za osobní selhání. Lubojacki dává najevo, že lidé by s nimi měli soucítit, chápat je, nestranit se jich, ale pomáhat.

Není úkolem recenzenta polemizovat s jejími názory, každý divák se s nimi může podle svého vlastního postoje ztotožnit, nebo ne. Problém je spíš to, že sama Lubojacki se příliš nezabývá tím, jak konkrétně by se společnost měla k narkomanům a lidem žijícím na ulici chovat. Nápady jako přidělení sociálních bytů jsou zcela mimo realitu: z čeho by sociální nájem a energie platili, když nepracují?

„Já se vlastně cítím špatně za to, že se mám líp,“ říká autorka na jednom místě filmu, a na jiném si přeje, aby ji bratr, který jí nadává, uhodil, zlomil jí ruku, zkrátka udělal něco, aby fyzická bolest přehlušila tu, kterou cítí v duši.

Její neustávající touha změnit bratrův život je ale zároveň největší problém dokumentu. Lubojacki podle vlastních slov, zveřejněných v tiskovém materiálu k filmu, teprve jeho natočením pochopila, že nelze pomoci člověku, který o pomoc nestojí, dokonce ji zatvrzele odmítá. Tedy to, co dnes ví každý rozumný člověk. Film tak pro ni byl především účinnou terapií, a je otázkou, zda může stejně působit i na diváky.

Pro ty je film Kdyby se holubi proměnili ve zlato dost náročný i po formální stránce. Režisérka ve snaze oživit a zatraktivnit příběh, který je při téměř dvouhodinové délce opakováním navzájem se podobajících situací dost únavný, zvolila několik neobvyklých formálních postupů. Archivní fotografie z dětství a dospívání rozhýbala pomocí umělé inteligence tak, že to vypadá, jako kdyby lidé na fotkách mluvili.

V době, kdy film začal vznikat, by to možná bylo překvapivé, dnes je videí, vytvořených pomocí AI, plný internet. Ze změněných hlasů navíc není vždy jasné, kdo z rodiny na té či oné fotografii je. Dále Lubojacki použila animaci holuba, který má její ústa, jimiž rovněž mluví jako jeden z vypravěčů příběhu. Ani to divácké vstřícnosti příliš nepomohlo, ale jako snahu film ozvláštnit jistou hravostí, to lze přijmout.

Kdyby se holubi proměnili ve zlato je tedy zajímavý pokus podat neotřelou formou téma alkoholismu v rodině se vším, co s tím souvisí. Je ale až příliš osobní, nemá širší přesah, který by zaujal obecnějším sdělením než tím, které si divák sledováním filmu jen potvrdí: když člověk sám nechce, není mu pomoci.