Článek
Pepa Lubojacki přišla kvůli alkoholu o tátu a dědu. Legální, v Česku všeobecně tolerované droze podléhá také její bratr i oba bratranci. Všichni tři skončili na ulici, jeden z nich má dokonce amputované nohy.
Snímek, který odkrývá jejich společenský úpadek a podporu ze strany režisérky, ale není v žádném smyslu skandální. Je otevřený, silný a dojemný, přičemž se vyhýbá patosu či stereotypům.
Ukazuje, jak návykové látky vytváří nekonečný vzorec, z něhož je takřka nemožné se vymanit. Symbolem tohoto zacyklení je v dokumentu znělka ze socialistického seriálu Přátelé Zeleného údolí, kterou si závislí protagonisté průběžně, snad až nevědomky prozpěvují.
Lubojacki jde na dřeň a klade si obtížné otázky: Je morální zachytit blízkého v nedůstojném stavu? A když mu za každý natáčecí den platím 500 korun, aby měl prostředky na základní potřeby, není jeho souhlas vlastně zakoupený?
Režisérčin bratr David Lubojacki je bezdomovec potýkající se se závislostí na alkoholu.
Režisérka pozoruhodně využívá tolik proklínanou umělou inteligenci k rozpohybování a rozmluvení postav na statických fotkách z jejího dětství. Ty odosobněně komentují, většinou v angličtině, vznik závislosti nebo fungování dopaminu, klíčového neurotransmiteru, který nám přináší pocit štěstí a nutí nás opakovat činnosti, jež ho vyvolají.
V nejnáročnějších momentech se autorka stylizuje do holuba s pozměněným hlasem, který na situace nazírá shora a snaží se o co největší objektivitu.
„Přemýšlím o tom, co bude dál. Ale ono je to asi jedno,“ prohlásí v jedné chvíli Pepin bratr. Shrnuje tak roztříštěnost, jakou (nejen) alkoholici denně zažívají: Mám přestat, abych se měl lépe? Ale jak ten lepší život vlastně vypadá? A chci ho vůbec?
Film vstoupí do široké distribuce 24. září.
