RECENZE: Co nového, Predátore? Vyprahlá planeta, hubatá robotka a snaha oslovit generaci Z

Trachtenbergovo pojetí Predátora je již na hony vzdálené původnímu filmu s Arnoldem Schwarzeneggerem. U posledních tří částí franšízy, které režíroval, se snažil přinést vždy něco odlišného.

V díle z roku 2022 s podtitulem Kořist zavítal do osmnáctého století za Komanči. V letošním počinu pro platformu Disney+ nazvaném Zabiják zabijáků zase vyzkoušel, jak bude příběh fungovat v animované podobě.

Teď se přemisťuje do blíže neurčené budoucnosti a namísto domovské Země se ocitá na daleké fiktivní planetě Genna. Veskrze kladnou oproti dřívějším predátorským padouchům je nynější hlavní postava Dek (Dimitrius Schuster-Koloamatangi), který potřebuje svému nelítostnému otci dokázat, že je mužným potomkem rodu.

Při výpravě, na níž je Dekovým cílem ulovit údajně nepolapitelné stvoření Kalisk, ovšem záhy zjišťuje, že tak snadné to nebude.

Když se náhodně potká s poškozenou androidkou Thiou (Elle Fanningová), které sice chybí nohy, ale zato má úžasné know-how, svolí ke vzájemné výpomoci.

Kdo od nové variace na Predátora očekává neotřelý příběh, pořádnou porci násilí a nezapomenutelné slovní přestřelky, kvůli nimž fanoušci nedají dopustit na originál z roku 1987, bude pravděpodobně zklamán. Scénář, který režisér napsal s Patrickem Aisonem, je až učebnicově jednoduchý a od začátku dává okatě najevo, kam děj nakonec vyústí.

Z někdejšího hororu stvořili víceméně podobenství o tom, že respektovat druhé je důležitější než nad nimi zvítězit, že nechat si pomoci není známka slabosti a že by člověk, respektive predátor neměl být nikdy sám. Poněkud návodné repliky tvůrci nechávají protagonistu zbytečně opakovat, za čímž se jeví jejich možné úsilí přiblížit se co nejmladším divákům.

To je nasnadě i kvůli umělé inteligenci, jež se v zatím posledním pokračování dostává ke slovu a které je v současné kinematografii přehršel. Thia by patrně nebyla tolik zajímavá, kdyby ji neztvárnila Fanningová.

Ta výtečně ukazuje hrdinčino lavírování mezi technologickou strnulostí a silnými lidskými emocemi, které v sobě objevuje při spolupráci s Dekem. A navíc se postará o vícero vtipných hlášek osvěžujících povětšinou nevýrazné dialogy.

Povedená je výprava, která zhmotňuje apokalyptickou krajinu plnou nevšedních detailů, jimiž jsou třeba stébla trávy řezající jako skleněné střepy. Planeta Genna hoří, depresivně vysychá i na ní bují zbytky života a je to poutavá podívaná.

Je zjevné, že predátorská série dnes už jen obtížně hledá další směr. V Trachtenbergově režii může oslovit publikum především nízkého věku. K přitažení toho staršího tu chybí větší autorská troufalost a osobitost.