RECENZE: Ambiciózní horor Backrooms vás solidně vynervuje

Píše se rok 1990 v kalifornském Silicon Valley. Protagonista Clark (Chiwetel Ejiofor) je rezignovaný šéf prodejny nábytku, potýkající se s následky nepovedeného manželství a krachujícím podnikem.

Jednoho večera narazí v suterénu svého obchodu na portál, který ho přenese do takzvaných backrooms, surreálního labyrintu liduprázdných místností se žlutými tapetami a bzučícími zářivkami. Zatímco se Clark vydává hlouběji do jejich útrob, vyráží jej hledat jeho terapeutka Mary (Renate Reinsveová), jež sama čelí zasutým traumatům z dětství.

Parsons, jehož původní online videa mají miliony zhlédnutí, sází na takzvaný liminální horor. Tento relativně nový směr, který představil třeba loni japonský režisér Genki Kawamura v hrané adaptaci videohry Exit 8, má navodit tíseň z povědomého prostředí určeného pro davy, jež je ale děsivě opuštěné.

Po řemeslné stránce jsou Backrooms mimořádně precizní. Produkce nechala vybudovat reálné kulisy o rozloze takřka 2800 metrů čtverečních, což je asi půlka fotbalového hřiště. Kanadský kameraman Jeremy Cox jich pomocí neotřelých úhlů dosyta využil, čímž dává vyniknout jejich nesmírnosti.

Geniálním tahem je pak zapojení VHS záznamů, které jsou bytostně autentické a vyvolávají krajní znepokojení. Na práh devadesátých let diváky vrací i parodie tehdejších televizních reklam, které se v hororovém kontextu jeví coby lynchovská absurdita.

V čele komorního hereckého ansámblu stojí Brit Chiwetel Ejiofor, jehož výkon evokuje Jacka Nicholsona v Osvícení. Clark je symbolem sebeklamu, Backrooms zrcadlem jeho zhrzené duše plné potlačených vzpomínek. V prostorách ovšem nenachází očistu, čímž americký scenárista Will Soodik sympaticky unikl klišé o vykoupení.

Ejioforovi skvěle sekunduje norská hvězda Renate Reinsveová s dokonalou pokerovou tváří, jíž zakrývá niterné rány, o nichž se však publikum dozví pohříchu málo. Jejich kontrast ztraceného manažera a pragmatické psycholožky v kombinaci s mrazivou výpravou nicméně funguje spolehlivě. Na konci se objevuje též výtečný americký herec Mark Duplass v roli vědce, jenž do příběhu vnáší prvek chladného institucionálního pozorování.

Navzdory silné atmosféře a schopnosti intenzivně polekat naráží film na potíž s tempem. Se stopáží necelých dvou hodin působí místy utahaně. Každá postava, jež do bludiště vkročí, zažívá zpočátku totéž, a tato repetitivnost ději ubírá na napětí. Než přijde závěrečná pointa, unavuje snímek rozvleklou prohlídkou místností a jejich rozmanitých detailů, u nichž není vždy patrné, zda má tato důkladnost skutečně význam.

Backrooms přesto jsou znamenitým odrazovým můstkem pro Parsonovu potenciální budoucí tvorbu. Prokázal, že už teď je profesionál, který nasál postupy mistrných předchůdců a zdařile je aplikoval ve vlastním stylu.