Článek
Vypravěčem událostí je asi nejznámější maďarský válečný zpravodaj, režisér András Földes (takový český Martin Dorazín).
Právě on vzal v létě 2020 do ruky kameru, která k jeho práci patří. Zachytil první záběry, kdy spor vlády Viktora Orbána s Indexem.hu eskaloval a pomocí dlouhodobého, nevybíravého nátlaku vláda dokázala ovlivnit chod redakce odvoláním šéfredaktora Szabolcse Dulla.
„Ta loď plula, ale kolem ní byly celou dobu ponorky s torpédy,“ popisuje tehdejší dění dlouholetý právník novin László Bodolai.
Před kamerou nikoho konkrétně nejmenuje, ale shrnuje, že mu šlo v době největšího tlaku o život. „Měl jsem připravené letadlo, peníze a chystal se zmizet do Rakouska,“ zmíní mimo jiné s tím, že Index.hu se v tu dobu stal prakticky jediným médiem kritizujícím Orbánovu vládu.
Smůlu měl v tom, že byl nejčtenější. A i nynější premiér se snažil vytlačit z veřejného prostoru oprávněnou kritiku z rozkrádání země, ohýbání zákonů, útlaku opozice… Dělal to prostřednictvím klíčového spojence, velkopodnikatele Lajose Simicsky.
Dokument nabízí zevrubný vhled do maďarského mediálního světa. Během jeho sledování ovšem až bolestivě zjistíte, že podobné scénáře se odvíjejí také kolem nás, v Česku. Právě tím je cenný.
Mám pocit, že se v maďarské redakci pozná nejeden český novinář. Úvahy, kam jsem ještě ochotný zajít ve jménu vlastníka, tlaku politiků, musí totiž mnozí pravidelně řešit. Mají-li svědomí, hrdost a pevně nastavené morální hodnoty, vyhraněné situace končí většinou jejich odchodem, byť z média, které doslova milují.
I tady je s ČR jasná paralela, viz personální odliv nejvýraznějších tváří České televize. Nyní prosazovaná metoda publicistických pořadů ve stylu: „pět minut Židé, pět minut Hitler“, je vážně v rozporu s uvažováním snad všech, které znám.
A i spojení „milované médium“ není nahodilé. Fungující redakce se totiž vyznačují tím, že z nich jejich členové neodcházejí. Žijí komunitně, věří si a případné spory se v nich netáhnou dlouho. Heslo: „není nic staršího než včerejší noviny“, přenesli do on-line světa. Bývá přehledný a zároveň křehký.
Což režisér citlivě zachytil v momentech, kdy je jasné, že Orbánovi lidé nevyhrají, jenže oni nakonec - jako přátelé - nezvítězili ani účastníci slavné vzpoury. Sice totiž dokázali postavit další zpravodajský web, velmi čtený, ale kouzlo pospolitosti tak nějak vyprchalo.
András Földes snímkem vybudoval univerzální portrét demokratických médií kdekoli na světě. Jeho středobodem je tvůrčí svoboda opřená mimo jiné o skutečnost, že tohle bývá pro opravdu dobré novináře nejvyšší hodnota.
Jenže bez jasné podpory vlastníků a bez čtenářů (případně vlastníků čtenářů) nedokážou novináři nikde vzdorovat autoritářským kruhům dlouho. V případě ochromení demokratických médií pak padne celá demokracie, jak se naše země přesvědčila po únoru 1948.
Což je ostatně nejsilnější poselství maďarského dokumentu. Ano, z hlediska filmařiny (kombinující mimo jiné reálné záběry s animací) není tím nejlepším, co lze zhlédnout. Chcete-li se ovšem podívat na možný scénář vývoje u nás v případě, že společnost bude mlčet, dejte mu rozhodně šanci.
| 80 rozlícených novinářů, Maďarsko 80 dühös újságíró | |||
|---|---|---|---|
| Dokumentární. Maďarsko/Německo/Česko/Dánsko/Norsko (2026), 94 min | |||
| Režie: András Földes, Anna Kis | |||
| Hodnocení: 65 % |






