RECENZE: 33 kroků ke smrti i uzdravení traumatizované duše oběti rasistického útoku

Třináct let poté, co utrpěl těžká poranění hlavy a prodělal klinickou smrt, se dozvídá, že jeden z jeho útočníků bude propuštěn z vězení. Tehdejší napadení bylo nečekané a odehrálo se doslova pár kroků od jeho domova. Odtud název filmu pohybujícího se na pomezí dokumentu, fikce a surreality.

Třiatřicítka v názvu má i náboženskou symboliku, kdy Milan svůj život po útoku chápe jako takové ježíšovské znovuzrození nebo zmrtvýchvstání. Pachatelem útoku byl člověk, kterého znal, jeho spolužák Erik. Po odpykání desetiletého trestu vězení za pokus o vraždu se má vrátit do města, kde Milan žije se svou rodinou.

To v něm o to intenzivněji otevírá staré rány a vytváří pocit strachu nejen o sebe, ale i o své blízké. Milan pracuje jako zaměstnanec soukromé bezpečnostní služby, má manželku a dva dospívající syny Milana a Gabriela. Zvlášť na staršího z nich přenáší své trauma, což se podepisuje na jeho potížích ve škole, které s otcem řeší školní psycholožka, ztvárněná Eliškou Křenkovou.

Dopad má ale tato situace na celou rodinu, manželka Jana vidí, jak se uzavírá do sebe s utkvělou představou pomsty, jež by mohla vnést do jeho bytí ztracenou rovnováhu. I za cenu ztráty svobody a života. To vytváří pole pro působivé psychologické drama.

Tvůrčí dvojice nám ho zprostředkovává za pomoci napojení se na Milanovy pocity, jež zrcadlí sugestivní obrazová stránka. Středobodem vyprávění se stává Milanova hlava a to, co se v ní odehrává. Vzniká tak mozaika střípků každodenní reality, bolestných vzpomínek, snů a tíživých subjektivních představ člověka, propadajícího se do úzkostných stavů.

V jeho duši se sváří dobří a zlí duchové, kteří tu dostávají svou více či méně konkrétní tvář. Oni ho nabádají k pomstě i odpuštění. Milan hledá odpovědi u autorit své romské komunity i v dialogu s farářem kostela, který navštěvuje.

Ve snaze vymanit se ze stínů své minulosti si neuvědomuje, jaký dopad má jeho počínání na jeho nejbližší. Empatická manželka se mu odcizuje, vystresovaný syn projevuje známky nejistoty a strachu. Milan se izoluje a domnívá se, že existuje jen jedno řešení, které by bylo ale jen prodloužením nekonečného cyklu pomsty.

V jeho uvažování se objevují morální dilemata, známá z Dostojevského románů, jistým způsobem návodné jsou i texty rapových skladeb, které film doprovázejí. Režijní dvojice vytváří formu aranžovaného dokumentu, v němž se neherci, představující sebe sama, potkávají s profesionály.

Milan Daniel působí velmi autenticky, včetně hlasového projevu. Stylizace se tvůrci dopouštějí v obrazové stránce, která v přenesení se do jeho představ lehce sklouzává k manýře. Sekvence nočních můr dostávají surrealistickou podobu a podbarvuje je protagonistův hlas, který se s nimi takto terapeuticky vyrovnává.

Na filmu je patrný vliv producentů Ivana Ostrochovského a Jiřího Konečného a jejich tíhnutí k artovému pojetí. V tomto případě zpracování tématu strachu, vyrovnání se s bolestným traumatem a komplikované cesty k odpuštění.

K uvěřitelnosti napomáhají jak přirozené herecké výkony, tak zajímavá forma, utkaná z proplétání dokumentární reality a surreálně laděných představ a snů, inspirovaných Milanovými vizemi na hranici života a smrti. Na letošním festivalu v Karlových Varech si za to tvůrci odnesli Zvláštní uznání poroty v soutěžní sekci Proxima.