RECENZE: Osamělý vlk jako nacionalistický portrét českého hrdiny RAF

Teprve 29letý Veverka ve své novince zužitkovává zkušenosti z předešlých projektů, seriálů: My, budovatelé nové republiky (2025) a My, občané Protektorátu (2024). Právě při jejich přípravě se dostal do archivů, které, jak znovu dokazuje, umí využít skutečně naplno.

V době, kdy se znovu a znovu otevírají (často právem) poválečné zločiny na německých Češích, vrací naši historii k tomu, kdo utrpení ústící ve 2. světovou válku začal, k německým fašistům.

V téhle atmosféře vyrůstá Josef František (hraje ho talentovaný Tadeáš Moravec). Věří v Masarykovo Československo, miluje létání, ovšem disciplína je pro něj často jen vyprázdněné slovo. Sny o tom, že jednou bude hvězdný stíhač, mu zastaví Mnichov a následná československá kapitulace.

Dokudrama tyto události zpracovává z jeho perspektivy. V rámci vyprávění přebírá jeho pohled (odrážející také věčný spor: zda jsme se ne/mohli jako země agresi bránit). Do všeho výrazně vstupuje protagonistova svéhlavost, která nutně musí narážet v tak rigidních kruzích, jakou jsou ty vojenské.

Tato zkratka není ale rozhodně zbytečná. Tvůrci díky ní dokážou v kostce, bez zádrhelů, předat události několika zásadních let, které rozhodovaly o podobě naší země na dlouho dopředu.

Zůstávají přitom hlavně na letištích, ve vzduchu, u pilotů. V Osamělém vlku tak dávají dohromady mozaiku, v níž kombinují jimi pořízené filmové záběry s těmi, které byly pořízeny před dlouhými desítkami let, koncem třicátých let a na začátku 2. světové války. Záběry na porobené Československo, nástup nacistů, jež vítaly německé davy, zabírají spolehlivě. Stejně tak skvěle fungují scény stojící na funkčních strojích, které se nejen zachovaly, ale jsou schopné stále létat. Filmařům je zapůjčil jejich současný majitel.

Dalo by se říci, že právě na emocích (včetně výrazně nacionalistických) tohle faktograficky nabité dokudrama stojí. Vedle odvahy k nim patří přátelství navazovaná ve vypjaté době i prchavé lásky.

Právě linie milostných pletek Josefa Františka mi přišla z hlediska příběhu nadbytečná. Příliš připomíná mnohokrát zachycené klišé o „chlapákovi“, kterému ženy padají do postele jen tak mimochodem. Něco podobného je ostatně už v Nebeských jezdcích (1968) a Tmavomodrém světě (2001), jež se pilotů RAF v minulosti důstojně ujali.

Jako divačka bych naopak přivítala ještě pár vět, záběrů k dalším osudům pilotů RAF. Motto snímku: Věnováno všem, kdo nezůstávají stranou, je sice velmi upřímné a k dílu sedí, jenže smutným faktem zůstává, že československé hrdiny často nezabíjeli, nevěznili Němci, ti druzí, ale naši předci.

A piloti RAF jsou smutným příkladem toho, jak ty odvážné často likvidují kariéristi a ti, kteří dokážou ve zlomových momentech „moudře“ stát stranou. I pro tahle zamyšlení, spojená se současnými paralelami, stojí Osamělý vlk za vidění.