Článek
Od prosince v Česku vládne vláda Andreje Babiše, která se hlásí k „obraně národních zájmů“, ministerstvo kultury razí heslo „národní kultury“. Co si pod těmito termíny vy, profesor historie, představujete?
Samy tyto pojmy jsou víceméně neutrální, důležitý je jejich konkrétní obsah. Adjektivum „národní“ je zdaleka nejen u nás spojováno už od časů osvícenství s institucemi a událostmi mimořádného významu, které nemusí mít nic společného s nacionalismem. Nikdo asi neočekává, že například Národní divadlo bude uvádět pouze hry českých autorů a Národní galerie vystavovat výhradně práce českých umělců.
Jedním z více možných významů termínu „národní kultura“ může být buď tradiční lidová kultura, nebo kulturní proudy, které se jí inspirují. Takové trendy známe třeba z českého umění a literatury 19. století či z doby po roce 1918. Pokud se uplatňovaly v dialogu s tendencemi směřujícími za horizont úzce pojímaného češství, k vyrovnávání se s Evropou a se světem, mohly být i velice přínosné, jak se ukázalo zvláště na přelomu 19. a 20. století.
Ministerstvo kultury má, snad naštěstí, pouze velmi omezené nástroje k regulaci kulturního dění. Co si ono představuje pod pojmem „národní kultury“, to se třeba jednou dozvíme z jeho programových dokumentů typu Kulturní politiky.
Rovněž obrana národních zájmů může být věcí velmi úctyhodnou. Pokud si ale obránci uvědomují, že v českém případě jsou tyto zájmy vždy provázány se zájmy jiných národních a nadnárodních celků. Političtí myslitelé od Havlíčka a Palackého až po Masaryka (před rokem 1914) byli třeba právem přesvědčeni, že své národní zájmy Češi nejlépe uhájí pod ochranným „deštníkem“ habsburské monarchie.
V případě současné vlády si myslím, že „obrana národních zájmů“ je spíše líbivou frází. Vzhledem k pestrému, názorově neukotvenému charakteru vládní koalice, se tam vejde cokoliv a namísto skutků jsme hlavně svědky řečí.
Z hlediska historického kontextu. Proč se podle vás tyto termíny vrátily podobně do veřejného diskursu?
Ony tam vždy byly v nějaké podobě přítomné a dialog „české/národní versus evropské/světové“ se odehrává kontinuálně už od 19. století. Současná vláda není ve stavu, kdy by mohla nastolit opravdu zásadní společenská témata z hospodářské a sociální oblasti, natož otázky budoucího geopolitického směřování státu.
Na to se příliš bojí vlastních voličů, které možná někdy i podceňuje. Vyplňuje proto prázdný prostor rétorikou – a docela jí to jde. Abych ale nebyl nespravedlivý, podobně si počínaly již i některé vlády minulé a patří to k častým instrumentům politiky nejen u nás.
Kdy se v naší minulosti pojmy jako národní zájmy, národní kultura… nejvíce používaly?
Ve 20. století asi nejvíce za druhé republiky. Bohužel, nejčastěji ve smyslu „očištění“ národa a jeho kultury od rozkladných židovských a kosmopolitních vlivů, mezi něž nejen vyloženě fašističtí, ale třeba i katoličtí autoři počítali masarykovskou demokracii, která pro ně bídně zkrachovala v Mnichově.
Tomio Okamura (SPD) versus profesor Vít Vlnas
Tady je ale třeba přiznat, že antisemitský přídech mělo slovo „národní“ už u mnoha velkých spisovatelů předchozích generací, včetně Nerudy, Svatopluka Čecha nebo bratří Mrštíků. Studentům říkám, aby si uvědomili, že tentýž jev, který v českém případě označujeme jako „národní obrození“, nazýváme v případě sousedních národů „vzestupem nacionalismu“. Slova jsou důležitá.
Kdybyste měl jako historik definovat „průměrného Čecha“, jak by vaše definice zněla?
Vůbec nijak. Nic takového jako „průměrný Čech“ neexistuje. Anebo, pokud vezmeme za interpretační klíč sportovní pokřik „Kdo neskáče, není Čech!“, tak by správně průměrný Čech měl být něco jako Pepek Vyskoč.