Článek
„Fascinovalo mě prázdno, které covid vyrobil. Prostor, ve kterém jsme dostali příležitost uslyšet naše vnitřní hlasy. Ty, co v každodenním shonu zametáme pod koberec. Bývá náročné si jejich vzkaz pustit k tělu a nám najednou spadla do klína možnost je vnímat na kolektivní úrovni. Filmem jsem chtěla tomu NIC postavit pomník. Zarámovat covidovou zkušenost jinak než jako dobu temna,“ říká o filmu režisérka Marika Pecháčková.
Velké nic a doby covidové.
Vít Klusák k tomu dodává: „To tříleté natáčení byla svého druhu léčba, nenechat se covidem a jeho dopady ovládat, ale přetavit celou tu jeho otravnost do tvořivé energie. Prostě jsem nechtěl zůstat někde zavřenej, tak jsme šli točit. A mám radost, že se nám z toho nevyloupla dokumentární mučivá tryzna, že je ten film přes všechny ty teskné podtóny i tak nečekaně veselej.“
Filmaři se podle něj nepasovali do role soudce, který rozhoduje, o čem a jak přemýšlet. S kamerou se rozhodli zachytit dennodenní život lidí napříč společností při této bezprecedentní události.
Anketa
V exekuci, Příběhy starých hospod, StB: Přísně tajné i Skejty a lopaty. ČT představila nové dokumenty
Kolik podob má láska či partnerství? To zjišťuje nový český dokument Šťastně až na věky
Může se vám hodit na Firmy.cz. Kina