Jana Kolesárová: Jak člověk stárne, umí leccos pochopit

Stejně jako mnozí lidé mé generace. Ti mladší mají tu výhodu, že s nimi dlouhodobě žijí, někteří se do nich narodili, já k nim mám určitý odstup. Právě proto, že jsem dost dlouho žila spokojeně i bez nich. Takže moderní technologie vnímám takto: nejsem vyloženě proti nim, ani nejsem jejich velká fanynka.

Označila bych se v tomhle směru až za vědomého ignoranta. Vím, jak je ovládat, a využívám je, pokud je potřeba, ale snažím se jim nepodléhat, navíc mě to zas tak moc nebaví. Ale vnímám, že doba si to vyžaduje a já nechci jít proti proudu. (smích)

Jak jsem říkala, neřeším to. Vědomě je často ignoruji. Ale vnímám i genialitu pokroku v tomhle směru a jsem vděčná za to, jak nás to propojuje. Mám v USA syna, a to, že si můžeme volat a vidět se každý den, je úžasné. Dříve bychom si psali dopisy, ty by šly týdny, a ještě by nebyla jistota, že na danou adresu dorazí. Takže děkuji Bohu za pokrok. Má to ale i své stinné stránky, které bychom si taky měli uvědomit.

Pokrok nás v lecčems předbíhá, předbíhá naši duchovní vyspělost. Musí existovat nějaký balanc, abychom vše, co nám technologie nabízejí, dokázali využívat pro dobro lidstva, nezneužívali je. Vše jde moc rychle dopředu. Třeba umělá inteligence. Otázkou je, zda nás to semele, anebo posune dál a vytvoříme s nimi užitečnou symbiózu.

Je to svět mladší generace. Ta si to musí zpracovat. Já jsem tím dinosaurem, který vše pozoruje dobrovolně zpovzdálí. Obecně si tak v porovnávání Ameriky a Evropy myslím, že jsme na tom stejně, co se týče „věkových skupin“. Svět je globalizovaný. A ač technologie často vznikaly a vznikají v USA, jejich šíření po Zemi je rychlé.

Začnu taky ze široka. Mé životní zkušenosti mě přivedly k tomu, že už nejsem rychlý soudce. Jak člověk stárne, umí leccos pochopit. Nevěra je často tzv. fifty-fifty. Jejím viníkem sice navenek bývá jen jeden, jenže její kořeny bývají hlubší. Ve vztazích není většinou „oběť a predátor“. Jeden bez druhého by neexistovali.

Navíc, každý z nás chybuje. Proto se snažím neříkat o těch druhých: jsi ten špatný, neboť vím, že jsem sama ve vlastních vztazích často chybovala… Časem jsem zjistila, že to chyba nebyla, jen to byla životní zkušenost a příležitost se něco o sobě i druhých naučit.

Dan hraje svou roli podobně. Nelze ho celkově odsoudit, že je to „ten špatnej“. Je milující táta a manžel, jenže ho láká sexuálně zažívat něco nového, něco, po čem touží. Sám se v tom ztratí, lituje, těžce za to nakonec zaplatí.

Jsem si jistá, že diváci k němu budou taky cítit sympatie. Scénář Callu je dobře a inteligentně napsaný. Postavy nejsou černobílé, film má hodně poloh. Je to taková skoro vtipná, lidská, dojemná i kontroverzní psychoterapie. Což jsou důvody, proč jsem tuhle roli vzala. Jděte do kina. Film stojí za to. Jeho závěr vás taky překvapí, doufám.

Odhalí mimo jiné to, jak je těžké i ve fungující rodině o problémech mluvit, otevírat je, protože to bolí. Každý z nás se bojí, že by následkem konfliktů mohl někoho ztratit, že mu jiní mohou ublížit, že bude druhými opuštěn. I proto lžeme - druhým i sami sobě.

Ano, není to ideální. Ideální by bylo, aby si lidé říkali pravdu, byli si celý život věrní, nikdy se nepodívali na jiné muže/ženy než na své partnery, netoužili po nich, jenže to je tak trochu iluze. V normálním světě to po psychické a fyzické stránce spíš nefunguje.

Je třeba se pak na konkrétní situace dívat s otevřeným srdcem a myslí. Snažit se sladit hodnotové žebříčky, zjistit, kde je ještě naše kompatibilita, co spolu chceme a nechceme zažívat. Klíčová je otevřená komunikace, jež v mnoha rodinách a párech asi nefunguje.

Záleží kus od kusu. V USA jsem viděla Oppenheimera (film z roku 2023; trvá tři hodiny - pozn. red.), je dlouhý, ale skvělý. V divadle mám radši kratší věci. Ideální je hodina a půl, bez pauzy. U některých formátů, témat, to nejde, samozřejmě. A jsem zase u filmu, zhlédla jsem i Odysseu (film z roku 2026; trvá dvě hodiny a 52 minut - pozn. red.), byla dlouhá, ale zajímavá a zpracovatelná. Délka mě nerušila.

Jóga je lék na všechno. Je to věda o duši, která dělá dobře tělu i mysli, nastavuje a mění váš přístup k životu. Přináší vám ztišení, jasnost a spokojenost. Díky ní dostanete uvědomělé vnitřní zdroje a pevné základy, o které se pak můžete opřít. Už nepotřebujete validaci zvenku. (smích)

Ano, pokud nemám zlomenou nohu, jako se mi to stalo nedávno. Ráno vstanu, cvičím, medituji, dýchám… Mám vlastní sestavy, nejen pro své klienty, ale také pro sebe. V Americe většinou dělám workshopy, chodím za klienty. Ve studiu už nepůsobím, je to časově náročné.

Je, ale dá se to zvládnout. Točí se vždy série o několika dílech, já se kvůli ní dočasně přestěhuji na Slovensko. Strávím tam nějaký čas, většinou to je tři až šest měsíců, záleží na počtu epizod seriálu. Po skončení práce se přesouvám jinam.

Je trošku volnější. Zlomená noha si vyžádala zpomalení. Už ale vím, že příští rok toho budu mít po herecké stránce zase víc, od seriálů po film. Model „hodně práce“ mi začne v dubnu a potrvá asi do října.

Ne, tam mířím do hotelů nebo do pronajatého bytu. Rodiče mám v Košicích, bydlet u nich obvykle nemohu, protože se natáčí většinou kolem Bratislavy. Prosím tedy vždy produkci projektu, v němž pracuji, aby mi něco našla. V Praze ale za domov považuji právě tenhle hausbót. Je to poetické a romantické bydlení. Na řece je krásně také v zimě, i když ne tak romanticky. (smích)

Na koncerty nemám sebevědomí, nejsem ani tak kvalitní zpěvačka. Spíš texty píšu, než veřejně interpretuji. Kvalitní hudbu k nim dodává můj přítel, hraje velmi dobře na kytaru. Sem tam takhle spolu hrajeme a vydali jsme taky jednu píseň - Okamžik lásky. Najdete ji na YouTube.

Aktuálně v divadle nepůsobím. Nemám na něj čas. Poslední představení, v němž jsem účinkovala, jsme udělali v Los Angeles. Naše komunita byla pestrá, poskládaná z herců různých národností. Dařilo se nám. Jenže mi v divadle chyběla flexibilita.

Měla jsem malého syna a potřebovala jsem cestovat i za jinou prací. Divadlo přináší pevné závazky, nebylo tak kompatibilní s mým tehdejším životem. Tohle se ovšem mění. Syn je na univerzitě, už za ním nemusím často létat. Až nastane správná konstelace, dokážu si představit, že budu divadlo, v Praze, znovu dělat.

K lidskosti, snad. Podle mě už zvládla posunout všechny meze, rozbila vše, co mohla. Teď je čas, aby diváci pochopili, proč dělá to, co dělá. Zůstává stále tou Helenkou, na kterou jsou zvyklí, ale chtěla jsem jí dát také polohu jakési „člověčiny“. Aby nebyla jenom parodie sebe samé.

Těžko říct. S Helenou ale určitě opouštím svou komfortní zónu. Má zcela jiný temperament, moc společného toho spolu opravdu nemáme. Možnost zahrát si ji beru jako zábavu a legraci. Přišla ke mně po všech těch kriminálkách a mysteriózních a lékařských příbězích jako zpestření, jako možnost se trochu odvázat a zahrát si extrémní charakter. Ve Vyšehradě si mohu na chvilku dovolit vše.