Článek
Začneme tím, že vyjasníme to, jak s vámi mám mluvit. Česká gramatika je neúprosná. Mám vás oslovovat mužským rodem?
Ano, jsem na to zvyklý už asi šest let, kdy jsem došel k tomu, že se necítím stoprocentně ženou, a hledal jsem cestu, jak se s tím lingvisticky vypořádat. Začal jsem tím, že jsem s češtinou experimentoval. Zpočátku jsem si zvolil variantu, která byla ještě obtížnější, zkoušel jsem komunikovat jako oni, a to tak, aby nebyl z mého projevu poznat rod. Chcete příklad?
Rozhodně.
Tak třeba souvětí: „Šel jsem do obchodu a tam jsem koupil…“ by vypadalo takhle: „Šli jsem do obchodu a tam jsem koupili.“
Co vám na tyhle jazykové experimenty říkalo okolí, rodina?
Nemám pocit, že by to někdo vysloveně odmítal. S jazykem jsem experimentoval průběžně. Vymyslel jsem si určitý model, zkoušel jsem ho používat. Šlo mi to lehce. V rámci toho jsem zjistil, že v sobě nemám vyřešenou identitu pohlaví. Věděl jsem, že se necítím jako holka, ale snažil jsem se dojít k tomu, jak se identifikuji dále.
A asi i kvůli okolí jsem postupně došel k používání mužského rodu. Zjistil jsem, že mi sedí. Psal jsem v něm mimo jiné i gymnaziální slohové práce. Ostatně ony většinou nejsou jen ve stylu vyprávění, často jde o eseje, úvahy… A moje češtinářka byla jedna z prvních pedagogů, kdo chápal to, čím si procházím.
V novém filmu Olma Omerzu Nevděčné bytosti ale dívku, sedmnáctiletou Kláru, hrajete. Jak vám šel „z úst“ text v ženském rodě?
Vyžaduje-li role ženský rod, případně jinou jazykovou variantu, snadno se do ní přehodím.
V titulcích je vaše jméno Dexter Franc. Křestní jméno Dexter vám asi rodiče nedali. Anebo ano? Okamžitě mě v téhle souvislosti napadne slavný seriál.
V tom nejste sama, jenže mé jméno se seriálem nesouvisí. Ani jsem dlouho nevěděl, že existuje… Jiná jména jsem si pro sebe vymýšlel od dětství. V těch patnácti jsem došel k tomu, že bych se mohl jmenovat jinak také oficiálně… Dexter vznikl postupně. Hrával jsem Dračí doupě, potřeboval jsem jméno pro svoji postavu. Začal jsem do něj skládat písmena, líbilo se mi D a X. Tak jsem je házel dohromady s dalšími souhláskami a samohláskami, tenkrát vzniklo Dex. Potom jsem zjistil, že existuje jméno Dexter. Líbilo se mi, jak koncovka ter přidává do jména ostrost.
A rodiče, sestra, partner… vám teda říkají roky Dexter?
Ano, sem tam ho zjemní, použijí zdrobněliny typu Dexi, Dexíku.
V rámci experimentů s jazykem píšete básně. Tenhle žánr je velmi široký. Jak vypadají?
Moje poezie je rozbředlá více směry. Dřív hodně obsahovala lyrické zpracování epického zážitku mého bytí. Teď hodně píšu pocitovou poezii, do níž dávám epický nádech. Své emoce prožívám trochu jako příběhy. Dá se tedy shrnout, že epiku a lyriku v tvorbě mísím. Při psaní básní, povídek přecházím z žánru do žánru. A mé povídky jsou dost lyrické, ovšem opřené o epiku. Zapisuji do nich nezřídka to, co zažívám. Vypadá to jako přepis určitého „snu“, jenž se zhmotňuje do příběhu, do vize jeho podoby. Vše pozoruju jaksi zvenčí, sem tam něco drobně upravím, jinak sepisuji, vybírám slova podle toho, co vidím.
Ještě vás vrátím k genderu. Vím, že ani mužský rod vás zcela nedefinuje. Vidíte se v obrazech. Jak byste se tady a teď popsal v rámci nich?
Je to taková mlha, která se táhne z mého úhlu, tak jako zleva nahoru doprava, má trochu šedomodrý nádech, uvnitř je taková bledá skvrna s trny…
Trailer dramatu Nevděčné bytostiVideo: CinemArt
Tuhle vizi momentálně ovlivňuje skutečnost, že čtu Upírské příběhy Arthura C. Doyla, jež mají temnější estetiku. Což v sobě snoubí skutečnost, že teď vizuálně popisuji nějaké asociace, prožitky, do nichž vstupují i mé povahové rysy, myšlenky. Mám hodně asociační myšlení, což se odráží rovněž v mých básních. Hodně věcí kolem sebe vnímám pocitově.
Píšete, hrajete, živí vás modeling, studujete Fakultu humanitních studií UK. Jaký obor?
Ta fakulta je skvělá v tom, že je rozbředlá do řady směrů. Máme filozofii, historii a společenské vědy, ze kterých se teď specializuji na antropologii, ovšem nejvíc mě to asi táhne k filozofii.