Článek
Na to, jak poprvé přišel do redakce Práva požádat o podporu karlovarského festivalu, do jehož čela se krátce předtím postavil. Jak se ona podpora rozvinula do dlouholetého mediálního partnerství i lidského přátelství se šéfredaktorem Zdeňkem Porybným. Jak mě pokaždé, když jsem s ním přišla dělat „výroční“ předfestivalový rozhovor, vítal slovy „A nechceš si to napsat sama?“, a pak požádal sekretářku: „Uvařte Věrce panáka.“
Nikdy dřív bych nevěřila, že idol, který se zapsal do srdcí diváků už v trilogii Osada havranů, Na veliké řece a Volání rodu, herec, jehož postavu doktora Skalky v seriálu Sanitka diváci oplakávali, a to doslova, se může stát zodpovědným úředníkem.
Chodil normálně do práce a tam v kanceláři u počítače řešil všechno, co bylo třeba pro existenci festivalu. Ten doslova sebral ze země a se slovy „to není pohrobek socialismu, ale rodinné stříbro“ ho pozvedl mezi šest nejvýznamnějších evropských filmových přehlídek.
A večer hrál, divadlo nikdy nepřestalo být jeho domovem a láskou. Film neměl s postupujícím časem zdaleka tak rád. „Film je spousta čekání a na jeho výsledku se nedá nic změnit,“ říkal a člověk cítil, jak si stále víc váží času v životě, který žil vždycky naplno.
Co tedy říct k jeho odchodu? Snad jen díky. Za to, že jsem v něm poznala bohéma sice, ale zároveň muže velmi stálého. Byl jen jednou ženatý, skoro celý život měl jezevčíky a s Karlem Heřmánkem hráli šestatřicet let hru Jakub a jeho pán. Snad si tam nahoře dají další reprízu…
Díky za laskavost, kterou z něj člověk cítil, i když byl rozčilený, a s níž mě například pokáral, když jsem přišla pozdě na tiskovku. Snad pro tu laskavost v jeho nezapomenutelném hlase jsem se za to malé zpoždění opravdu styděla.
Díky za noblesu i nezaměnitelný humor, s nímž dokázal bavit celé večery a noci. I za občasný sarkasmus, který ale nikdy neurazil, stejně jako neurazilo žádné z jeho gest, za něž by v čase hyperkorektnosti mohl být popotahován. Prázdnotu a faleš, přehnaná prohlášení ani podléhání módním tématům ostatně nesnášel. Když canneský festival vydal výzvu, aby do roku 2020 bylo v programu padesát procent filmů od žen režisérek, Vary se nepřipojily.
„Chceme mít na festivalu filmy proto, že jsou dobré, a ne proto, že je natočily ženy,“ zdůvodnil to prezident. A stejně tak nepodlehl povyku, aby zrušil pozvání Johnnyho Deppa, když ho jeho bývalá žena žalovala. Čas a o rok později i canneský festival daly za pravdu Bartoškovi.
A díky za to, že zůstal vždycky svůj, nezpychl slávou ani postavením, a ač byl rád, když mohl festival přivítat velké filmové hvězdy, byl rád za diváky a partnery, nikoliv kvůli sobě.
My novináři, kteří jsme si s ním z časů jeho festivalových začátků tykali, jsme ho často a rádi oslovovali, pane prezidente. Protože lepšího prezidenta jsme nikdy neměli.
