Článek
Po teenagerské komedii Prci, prci, prcičky a adaptaci knihy Nicka Hornbyho Jak na věc, kterou společně s bratrem Chrisem osobně představili v roce 2002 na karlovarském festivalu, je to první samostatný film staršího z obou bratrů.
Dan Foreman (Dennis Quaid) se léty i zkušenostmi vypracoval na šéfa inzertního oddělení velkého sportovního časopisu. Dcery téměř dospěly, a i když bez půjček to pořád ještě nejde, zdá se, že životní úroveň jeho dobře fungující rodiny je příjemně stabilizovaná.
Pak ale Dan najde v koši test, jehož výsledky ohlašují brzký příchod dalšího dítěte a s ním logicky i dalších dluhů. Což o to, mimino může být nakonec vždycky radost. Horší je, že zcela nečekané "dítě", teprve šestadvacetiletý Carter, se bez testů a předchozího ohlášení objevuje v jeho kanceláři - jako nový šéf oddělení. Firma musí být dynamická, průbojné a ambiciózní mládí má zelenou, a i když Dan na rozdíl od stejně starých kolegů nedostane padáka, dělat asistenta spratkovi, co by mohl být jeho synem, mu na klidu a pohodě nepřidá. Když se navíc Carter záhy (rovněž bez pozvání) doslova vetře na rodinnou večeři, kde nemůže nepotkat tatínkovu milovanou holčičku Alex, vydají se Danovy těžce zkoušené nervy na pochod...
Chybí hlubší společenský konflikt
Film rozhodně není sžíravým obrazem krize středního věku v současné společnosti. Žádná Americká krása. Je to příjemná a velmi laskavá komedie o tom, že všechno, co člověka v tomhle věku potkává, se dá nakonec velmi dobře přežít, zvlášť když se ukáže, že co jste do té doby dobrého vykonali na všech frontách svého života, se také v dobrém zúročí.
Paul Weitz je při psaní scénáře nejsilnější ve vykreslení postav. Oba hlavní hrdinové jsou výrazně sví, mají lepší i horší stránky povahy a charakteru, autor naštěstí neudělal z Dana chudáka k politování a z Cartera chladného, vypočítavého kariéristu bez citu. I ten mladý a perspektivní má vlastně od začátku své problémy, přirozeně plynoucí ze situace, v níž se ocitl.
Což se na druhou stranu trošku vymstilo v tom, že vlastně chybí dramatičtější konflikt mezi nimi: záhy je zřejmé, že přes počáteční antipatii dospějí až k porozumění, neřkuli přátelství. V jiném žánru by to vadilo víc, v případě laskavé komedie lze mnohé odpustit, tím spíš, že tu je dostatek humoru v jiskřivých dialozích i docela dost nápaditých situací včetně možná ne zcela předvídatelného konce. Člověk proto naštěstí ani na chvíli nepodlehne klamnému pocitu, že by snad mělo jít o hlubší ponor do psychologických, natož sociálních problémů.
Šťastnou ruku měl Weitz při výběru hereckého obsazení. Dennis Quaid a Topher Grace v rolích Dana a Cartera jsou nejen velmi charismatičtí, ale také výborně hrají. Je na ně zkrátka radost pohledět, o půvabné a talentované Scarlett Johansonové v roli Alex ani nemluvě.
V žánru lepší průměr
Bratři Weitzové měli v kinematografii start podobně strmý jako mladší z obou hrdinů Paulova nového filmu. Prci, prci, prcičky byly před léty úspěšné tak, že okamžitě vyvolaly doslova lavinu (vesměs horších) teenagerských komedií. Následující film Jak na věc s Hughem Grantem v roli zhýčkaného sobeckého rentiéra, v němž až desetiletý kluk probudí lidskost a cit, měl sice vedle vtipnosti také ambici zaujmout širší než jen nedospělé publikum, ale podobnou lavinu nespustil.
Uvidíme, jaký bude osud Paulova samostatného debutu, který už teenagery v kinech nejspíš příliš nenadchne, ale pořád představuje ve svém žánru nadprůměrnou kvalitu.
V dobré společnosti, USA 2004
V dobré společnosti, USA 2004 Režie a scénář: Paul Weitz, hrají: Dennis Quaid, Topher Grace, Scarlett Johansonová a další.