Článek
V čem se lišila od předcházejících?
Byla zacílena mimo jiné na dobu válečného vysílání Voskovce, Wericha a ostatních do Evropy. Předtím jsme se soustředili na krajany, kteří se vypracovali mezi významné prodejce hudebních nástrojů či hudebnin, nahrávali v New Yorku na fonografické válečky nebo v Chicagu na gramofonové desky. Díky studiu archivů a institucí jsme už věděli lépe, kam se obrátit.
A co jste zjistili?
Když začali vysílat v Hlasu Ameriky, i když se tak ona instituce jmenovala až později, museli zapojit také Werichovu manželku Zdenu, aby jim pomáhala s přípravou. V roce 1941 to byly ještě humoristické skeče s variacemi na Osvobozené divadlo. Od půlky roku 1942 už ale šlo o reportáže válečného charakteru reagující na události i konkrétní osoby.
V průběhu covidu jsme objevili digitální archiv ČTK v New Yorku s články od roku 1942. Získali jsme písemné podklady pro pochopení určitých témat, na která reagovali. Stejně i v archivu United Nations (OSN, pozn. aut.) jsme našli mnoho článků o protektorátu v rámci sbírky United States Press. Odtud oni čerpali.
Letos v květnu si připomeneme osmdesát let od útoku parašutistů, kteří zabili Heydricha. Reagovali nějak Voskovec a Werich na tuto akci?
Když jsme studovali scénáře, zjistili jsme, že se o něm ostře vyjadřují už na podzim 1941, ale i později. A považuji za zcela raritní, že ani ne den poté, co ho vojáci v jeho mercedesu v Praze zranili, na gramofonové desce nahrané v USA Voskovec a Werich o atentátu mluví. Není to ve scénáři toho vysílání, jmenuje se Francouzští rukojmí a popisuje, jak Němci zabili francouzské civilisty a reakce Francouzů je zaskočila.
Druhý den tisíce lidí na to místo nosily květiny. Na začátku je jejich čtyřicetivteřinová pasáž o tom, že ubohý der Henker, tedy kat Heydrich, krvácí. Tu informaci museli získat takřka okamžitě a měli štěstí, že za několik desítek hodin měli nahrávací frekvenci. Nevím o tom, že by existoval podobně aktuální komentář antifašistické strany ve zvukové podobě.
Co předcházelo jejich vysílání?
V březnu 1940 uvedli v divadle Play House v Clevelandu hru Těžká Barbora, Heavy Barbara. S překladem do angličtiny jim pomáhal kamarád Tony Kraber. Stalo se tak ale bez účasti Jaroslava Ježka, s novými americkými texty. Byl to zhruba čtrnáctitýdenní úspěch s alternacemi amerických herců a hereček.
Objevili jsme velkou sadu fotografií. Navíc se dochovaly dvě knihy s poznámkami scenáristy i režiséra. Získali jsme také dopisy Jany Werichové adresované producentovi K. Elmo Loweovi, které jsou plné cenných informací.
Už tehdy na deskách posílali nahrávky pro rozhlas?
Od jara roku 1941 posílali ještě z Clevelandu do BBC v Londýně desky s krátkými vystoupeními. Musíme si uvědomit, že Spojené státy v tu chvíli ještě nebyly ve válce. Po uvedení hry Osel a stín – The Ass and the Shadow – se vypravili do Hollywoodu, odkud také posílali do BBC desky se svými humoristickými skeči.
Od listopadu 1941, po příjezdu do New Yorku, nahrávali s Hugem Haasem. Ten je uveden nejen na seznamu pracovníků Office of War Information, což byl předchůdce Hlasu Ameriky, ale objevil se i dopis, v němž si stěžuje, že dostává o dost menší honorář než Voskovec a Werich.
Díky Brackettu Lewisovi, mimochodem autoru knihy Demokracie v Československu, vydané v roce 1941, přibylo dalších pět šest lidí. Vystupoval s nimi hlavně Adolf Hoffmeister, spolupracovník z Osvobozeného, s nímž udělali nejen normální interview, ale později ho představili jako Adolfa Pivoňku. Pomáhal především se čtením nejrůznějších zpráv a podílel se také na scénářích. Další byl právník, novinář a scenárista Otto Rádl.
Vysílali ony pověstné Pětiminutovky V+W.
V červnu 1942 se z nich staly Černé čtvrthodinky, v roce 1944 to byla už půlhodina a v roce 1945 hodina. Na to nemohli stačit sami. Přibyl k nim maďarský rodák Tibor Borgida, legenda amerického rozhlasu, herečka Eleanor Antonová či Karel Mázel. Ten mimo jiné po skončení války vysílal pro osvobozené Čechy a Slováky, čekající v Německu na návrat domů.
Kolik bylo oněch vysílání?
Když se budeme držet zachovaných scénářů, je jich kolem pěti set padesáti. To může odpovídat vyjádřením Voskovce a Wericha, že jich celkově bylo na dva tisíce. Vše se totiž opakovalo, ráno a večer. Mohlo to být i dvakrát, čtyřikrát týdně.
Také jsme objevili, že proti jejich vysílání šla z Prahy parodie Pochod stoprocentních Židů na Ježkovu melodii a také nenávistná Rudá nemoc z konce roku 1941.
Jaké zvukové nahrávky se zachovaly?
Werichovu sbírku desek si v sedmdesátých letech vypůjčil muzikolog Josef Kotek, který je nahrál na magnetofonové pásky. V úžasné kvalitě. V roce 1999 věnovala Werichova vnučka Fanča Hulíková desky Českému muzeu hudby s podmínkou digitalizace. Je mezi nimi také reakce Voskovce a Wericha na slavný protektorátní skeč Hvězdy nad Baltimorem, ve kterém vystupoval i Vlasta Burian. Máme k tomu i dva různé scénáře.
Víme také, že v roce 1945, když se Werich vrátil domů, zapůjčil Československému rozhlasu více desek. Nikdy se mu nevrátily. Máme za to, že šlo o vůbec první jejich rozhlasové příspěvky. Dochovalo se jich asi třicet – a některé mají etiketu ještě z Clevelandu.
Takže se bavíme o jaru 1941, než jeli do Hollywoodu. Jsou tam i etikety nahrávek z Hollywoodu i z New Yorku. Myslíme si, že Voskovec si přivezl svou sbírku desek. Celková kompletace nás ještě čeká.
Jaký je význam vašich aktivit pro českou kulturu?
Zaceluje bílé místo o tom, co se během protektorátu dělo směrem od USA k nám. Je to stále nezmapovaná činnost Voskovce a Wericha a paradoxně se o ni více zajímají v Americe.
Oněch paradoxů je ale víc. Třeba že zpočátku svého působení místo propagace jazzu složili a nahráli dvě polky s hudbou Jaroslava Ježka. Jmenují se Zejtra je den taky a Šůr (Sure) polka. Vydala je společnost Decca, ale nevíme, jak se prodávaly.
Neexistují nahrávky pěveckého sboru Jaroslava Ježka, ale víme, že v březnu 1942, už po jeho smrti, si Voskovec a Werich pozvali sbor do studia. Zpívali píseň Hej horalé, ruskou píseň Partyzán, svou Proti větru a písničku Vítězství. Rád bych je vydal jako vinylovou desku v září letošního roku na výročí Ježkova narození. Měl by to být další krok k jejich záchraně a popularizaci.