Článek
Jak jste se vyrovnávala se Shakespearem a jeho nároky na herectví?
Ve své dosavadní herecké tvorbě se zabývám převážně přirozeným herectvím, zatímco Shakespeare představuje do značné míry opak. Je to pro mě příležitost naučit se něco nového. S blankversem, což je druh shakespearovského verše, jsem se potkala naposledy v pražském Disku, kdy jsem hrála Julii. Od té doby mám určitě větší hereckou zkušenost, ale přesto si uvědomuju, že shakespearovský verš vyžaduje od herce disciplínu. Nemůžete si tam změnit ani slovíčko, aniž by se vám text nerozpadl.
Miranda vyrůstá v úplném osamění a její důvěra v lidi je bezmezná. To je pro nás už těžko představitelné. Jak si k ní hledáte cestu?
Zjistila jsem, že s Mirandou opravdu nemám mnoho společných rysů. O to je pro mě zajímavější si ji objevovat. Ani nevím, jak se mi to děje, ale při studiu postavy se mi v hlavě začnou vybavovat obrazy a příběhy spojené s mými zážitky, ať už ze života, anebo z filmu. Ty mi pronikají do těla a hereckého projevu. Takže i když s postavou nesdílím její zkušenosti, pomáhá mi, že jsem se s podobným typem už setkala. A tento přístup je často i zajímavější.
Jak vnímáte její naivitu a otevřenost?
Snažíme se ji nedělat jen naivní. Je dobré, že postavy projdou během několika hodin, kdy se děj odehrává, velkou osobnostní proměnou, a to díky šoku z bouře, ztrátě syna či otce i pevné půdy pod nohama, doslovně i obrazně.
Všechny mužské postavy, které se na ostrově ocitnou, jsou poznamenané nějakou vinou či zkažeností, ale Miranda, která se s ničím podobným nepotkala, je vidí jako čisté a krásné bytosti. A to je hezký aspekt postavy.
Opravdu ji nevnímáme jen jako čistou bílou lilii, pak by se s ní divák ani nedokázal ztotožnit, protože takoví lidé nejsou. Na Bouři je nejhezčím momentem odpuštění, ať už někomu druhému, anebo sami sobě. A tohle poslání, umět odpouštět a stát se lepším člověkem, by si lidé měli z inscenace odnést.
S režijním duem SKUTR jste se potkala již během studia na DAMU a pak v muzikálu Mauglí. Jak si s Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským rozumíte?
Na opětovné setkání se SKUTR jsem se moc těšila. Je to pro mě návrat do doby, kdy jsem studovala na DAMU, a k práci, od které jsem se časem dost odklonila. Netušila jsem, jak příjemné pro mě bude po velmi specifické práci na Amerikánce vstoupit opět do tohoto stylu práce. Je to jako vrátit se do bezpečného pokojíčku. Jsem za tu příležitost velmi vděčná.
V inscenacích Letních shakespearovských slavností se potkáváte s herci z různých divadel. Jak je pro vás důležité herecké partnerství?
Hodně, a stále víc si uvědomuju, že je to možná ze všeho nejdůležitější. Největší nešvar je, když herec vytváří na jevišti svou vlastní performanci a nevnímá ostatní. Jak film, tak divadlo je kolektivní práce, pokud má být opravdu dobrá. A vlastně si už nedovedu představit, že bych zkoušela v napjaté nebo nepříjemné atmosféře.
To se týká režisérů i herců. Život je krátký na to, plýtvat energií na práci, která by mi nebyla příjemná. Herectví není povolání, které lze dělat pro peníze nebo slávu. Čím jsem starší, tím méně tyhle stránky herecké profese vyhledávám. Podle kolegů, kteří už prošli pár ročníky Letních shakespearovských slavností, je dobrá parta jednou z nejdůležitějších věcí. Už proto, že společně strávíte strašně moc času, a to několik let za sebou.
Jak vnímáte hraní na letní scéně v Královské zahradě Pražského hradu?
Jako velkou výzvu. Je tam mnoho rušivých vlivů, od otevřeného prostoru, dopravy, faktu, že se začíná hrát ještě za světla a koncentraci diváků není tak snadné navodit, až po akustické podmínky. A to vůbec nemluvím o počasí.
Ale je pro mě velkým zážitkem zkoušet a hrát s herci, jako jsou David Prachař, který je dnes nejlepším shakespearovským hercem, nebo Csongor Kassai. Jsou natolik úžasní, že se od nich hodně učím nejen co do hereckých prostředků, ale i zdravého hereckého sebevědomí, bez něhož to na jevišti nejde.