Hlavní obsah

Evropský pohled na českou architekturu

Právo, Radomíra Sedláková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Grand Prix architektů se letos konala popatnácté. Podruhé s podtitulem Národní cena za architekturu. Pořadatelé, Obec architektů a Česká komora architektů k tomu připravili několik změn v organizaci, z nichž zřejmě ta nejdiskutovanější tkví v tom, že stavby nejen přihlašovali podle tradice sami autoři, ale některé doporučila tzv. akademie architektury. Ovšem nejen tato změna byla na letošním ročníku pozoruhodná.

Foto: Michal Doležal, ČTK

Grand Prix získala budova nového ústředí ČSOB v Praze. Na snímku atrium budovy.

Článek

Soutěž hodnotila pětičlenná porota, v níž každý smí pracovat jen jednou v životě a jež má mezinárodní složení s výjimkou jednoho teoretika z domácího prostředí. Právě porota, která přijíždí obvykle zcela nedotčena znalostmi o preferencích české architektury a nezatížena dalšími domácími společenskými vazbami, dává akci neopakovatelný charakter.

Vždy se z výsledků pozná, kdo je vedoucí osobnost poroty a co preferuje. Proto jsme dosud byli svědky obvykle vyzdvižení novofunkcionalistických tendencí a také udělování hojnosti cen.

Jakoby porota vždy stvrzovala – v rámci svého prostředí si to děláte dobře a my víme, že se od nás čeká, že vás za to pochválíme… Jak dalece to byly stavby skutečně vynikající, bychom si mohli vyzkoušet každý hned sám na sobě – kolik držitelů Grand Prix si kdo pamatuje…

Letošní porota ovšem byla jiná. Jednak dva členové se s českým prostředím dříve seznámili (René van Zuuk při výstavě a přednáškách, Juliette Bekkering v rámci workshopu Dutch ladies; k nim letos patřili ještě José M. Rodriguez – Pastrana Malgón, Karol Hoffman a Tomáš Vlček), jednak se rozhodla, že netřeba poměřovat českou architekturu českými kritérii, že když už je porota mezinárodní, tak i kritéria by měla být taková.

Porota cenami šetřila

V soutěži hledala to, co je nové, co směřuje dopředu, co může naši architekturu začlenit do evropských souvislostí.

Výsledek je na první pohled poněkud tristní – porota udělila jen velmi málo cen. Většina kategorií zůstala mimo – rekonstrukce, urbanismus, architektonický detail, krajinářská a zahradní tvorba, jejich účastníci nedosáhli ani na čestné uznání, jež jinak poroty považovaly skoro za povinnost.

V kategorii novostaveb udělila porota jednu cenu, a to terasovému domu v Košířích, autoři Pavel Hnilička, Petra Bláhová – Kandurová, Veronika Hamříková a Jan Dluhoš, v kategorii interiér také jednu cenu, a to ústřednímu schodišti v budově Ústavu molekulární genetiky v Praze od Jana Šestáka. Jen v kategorii rodinných domů byla štědřejší, když udělila ceny tři, a to domu vytvořenému přestavbou sila v Olomouci autorů Szymona Rozwalky a Tomáše Pejpka, EggO v Praze autorů Borise Redčenkova, Prokopa Tomáška a Jaroslava Wertiga, a domu v Černošicích od Jana Studeného a Martina Vojty.

Sepětí architektury s přírodou zabodovalo

Vybrala tedy stavby, které vskutku vybočují z obecného průměru krabic, byť třeba různě natáčených a různě posunovaných, stavby, které jsou již dostatečně známé, často publikované a obecně uznávané (mj. oceněné např. v soutěži Nový domov 2007, kde poutaly pozornost ze stejných důvodů nápadité výjimečnosti).

Podobné je v české architektuře postavení objektu, jemuž porota udělila Grand Prix, tedy budovy nového ústředí ČSOB v Praze Radlicích od Josefa Pleskota, Davida Ambrose, Pavla Fanty, Markéty Jurečkové, Heleny Kohlové, Daniela Kříže, Zdeňka Rudolfa a Jiřího Trčky. (Tato stavba získala také ocenění ministerstva životního prostředí.)

Upřímně řečeno – když byla v soutěži tato stavba, tak jiná nejvyšší ocenění získat nemohla. Nejen ve chvíli, kdy se porota rozhodla poměřovat soutěžící „nedomácími“ kritérii.

Ta stavba je skutečně ojedinělá, zbytku českého architektonického pelotonu ujela daleko do budoucna, což ovšem pro většinu Pleskotových staveb platí už poměrně dlouho.

Ojedinělé sepětí architektury (přitom obrovské) s přírodou i s historickým kontextem místa a města, vytvoření velkorysého vnitřního prostředí, pečlivě volené materiály (včetně stromů na střeše) a detaily s důrazem na pohodu lidí v domě – je to architektura jakoby samozřejmá, u níž se ani nechce uvažovat o stylovém či jakémkoli jiném zařazování. Možná by ta cena měla patřit také investorovi, neboť jen málokdo v této zemi si takovou velkorysost dovede představit a udržet.

Otazníky do budoucnosti

Možná po letošní Grand Prix architektů zůstává dost otazníků. To je ovšem jenom dobře. Na stav české architektury už si stěžují sami architekti – a teď ke svému zamyšlení, jestli to je skutečně jen v investorech, dostali další podnět. K těm investorům – porota vyjádřila velký podiv nad tím, jak málo veřejných staveb, např. škol, divadel, knihoven a dalších, se v soutěži objevilo.

Práce přihlášené do soutěže o Grand Prix architektů – Národní cena za architekturu jsou do 18. července vystaveny v Terminalu ve Veletržním paláci v Praze.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám